(…) Quignard na úzké ploše vymezené příběhu používá postavy rytce k pojednání o lidských bolestech. Ty lze podle Meauma vyjádřit jen dvěma odstíny – světlem a temnotou. Proto se nestal malířem, který plýtvá barvami. Na dně každé lidské duše se totiž skrývá noc. Rytcova zjizvená tvář vytváří víc stinných zákoutí než světlých míst, z nichž by bylo možné vyčíst lidský charakter. Rýt lze proto pouze temnotu. Světlo pochází od slunce a přichází k člověku zvenku. Slunce pak Meaume vytváří na svých rytinách pomocí kyseliny, která zohyzdila jeho tvář. Ví však lépe než kdokoli jiný, že světlo spaluje a jeho plodem je jen další temnota. (…)