Kniha Dvě zrcadla od Karoliny Limrové má velmi prostou dějovou linii. Autorka až na použití zrcadel není originální, a i ty hrají pouze jednoduchou úlohu „lásky na první pohled“. Bohužel, z autorčina díla se line Meyerová a u ní se alespoň upíři třpytí. Tady na slunečním světle vypadají na svůj věk, takže asi musíme předpokládat, že se hlavní hrdinové mají rádi i seschlí a shnilí. City znějí falešně, protože prostě JSOU. Slova „miluji tě“ padají pokaždé, když jsou hlavní postavy spolu, takže zhruba dvakrát na stránce. Postavy se nemají šanci vyvíjet, hrdinka všechno přejde s tím, že svého vyvoleného miluje, nad ničím se neudivuje. Okamžiky, které by mohly být rozepsané, jsou zbytečně useknuté a naopak. Autorka nepopisuje vnitřní pochody postav, jejich chování je předvídatelné. Hrdina s bolestivou minulostí, který si myslí, že je zvíře a hrdinka, která nemá k ničemu výhrady. Celé je to ploché a po chvíli mě to přestalo bavit.