Podobné tituly

Marcela Mlynářová není, co se psaní týče, žádným nováčkem. Literatuře se věnuje už více než jedno desetiletí a má za sebou již několik knih, obzvláště na téma jak se žije atraktivní a aktivní pražské důchodkyni. V roce 2003 to byla vtipná knížka V padesáti na začátku (vyšla v málo známém nakladatelství Adonai), ta tehdy však poměrně zapadla. Následoval titul Dcera na zabití (2006) který vydalo nakladatelství Pragoline. Pak však autorka zakotvila v nakladatelství Brána a začala být více vidět – tak trochu i díky výtvarnici Tereze Budilové, která doprovází její příběhy roztomilými ilustracemi. Výsledkem není jen znovuvydání knihy V padesáti na začátku – tentokrát však s mnohem atraktivnější obálkou, ale pod stejnou vlajkovou lodí začaly vycházet i novinky - např. Důchodkyně nestřílejte (2010), které tentokrát ukazuje život vitální ženy po šedesátce.
Poslední novinkou od stejného vydavatele je kniha, která se jmenuje Z lodiček do holin (2011), kde se Marcela Mlynářová tak trochu vrací nejen ke svým spisovatelským začátkům – její první knihou totiž byl titul Chalupářka (Motto,1999), v němž autorka popisuje jak našla a opravila chalupu na Vysočině (na toto téma ostatně vyšel s Marcelou Mlynářovou také rozhovor v časopise Chatař a chalupář 2/2005), ale i k budování další chalupy.
Z Vysočiny se tak stal kraj Česko-saského Švýcarska, kde si Marcela Mlynářová vyhlédla a opatřila svou druhou chalupu. Tentokrát však Mlynářová nemá na krku tři malé děti, ale naopak přibližuje svým čtenářům jaká je svoboda jedné důchodkyně bez závazků na samotě u lesa.
S trochou nadsázky by se dalo říci, že Marcela Mlynářová je na pár detailů taková česká Frances Mayesová. A tak zatímco se její předobraz například vydal zvelebovat zchátralou usedlost v Toskánsku, Marcela Mlynářová zvolila šluknovský výběžek. Avšak na rozdíl od Mayesové si nenechala, jak píše, otevřená vrátka v podobě pražského azylu (byt předala synovi), ale do oné lesní chaloupky se odstěhovala kompletně a natrvalo. Do divočiny tak sice přišla dáma z Prahy v oněch zmíněných lodičkách a dlouhými nehty na rukou, ale zase ne nikdo, kdo by neměl jisté vlastnoruční zkušenosti s budováním chalupy (chaloupku na Vysočině věnovala dceři).
Hodně věcí, o kterých Mlynářová ve své knize píše se odvíjejí od faktu, že je požitkářka a estét, navíc se smyslem pro humor. A tak se dočteme nejen o tom, co vedlo k rozhodnutí, přes peripetie kolem koupě a posléze zvelebování chalupy - bourání starého zařízení, natírání, přípravu dříví na zimu, stavbu lavičky a osazování zahrady (velmi užitečný je např. nápad využít čekání v autě šitím závěsů). Nevyhýbá se ani problémům, které život na samotě u lesa přináší a tím jsou třebas častá vloupání. Jak sama ale s humorem sobě vlastním tvrdí – mít vilu v Praze, byla by na tom zrovna tak, možná i hůř. Co by však postrádala víc, by byl klid a příroda. K radostné práci a péči o dům a zahradu pak také patří výlety do okolní krajiny, jejichž popis (včetně zmínek o navštívených restauracích) může posloužit čtenáři jako inspirace a doporučení.
Marcela Mlynářová ve své knížce ukazuje nejen to, že i samotné dámy po padesátce dokážou velké věci, ale i to jak rádi jednoho dne – po období, kdy se necháváme pohlcovat civilizací - objevíme krásy čisté existence. Zpěv ptáků, procházky lesem, orosené pivo k snídani a klid. Na závěr snad jen tolik – pokud můžeme, nečekejme s tím až na důchod (obzvlášť v dnešní době).

PS: Knížky téhle paní mě moc baví, ukazuje v nich, že ani s postupujícím věkem nemusíte končit, ale klidně zkusit nějaké to dobrodružství - řadí se tak po bok autorkám jako je Susanna Kubelka (Konečně přes čtyřicet) nebo i Marta Davouez (Dům v Bretani). Zatímco Davouze si našla dům v Bretani, paní Mlynářová ve Šluknovském výběžku. Což může být leckdy větší "dobrodrůžo" než Bretaň. :-)