Tahle autorova výzva, závěrečný verš z jeho básně Návraty (Indiferentní krajina, samizdatové vydání 1981), nebyla vyslyšena ani v roce 1990, v časech "sametové vzájemnosti". Důsledný skeptik píše své záznamy se směsí ironie a sebepopírajících sarkasmů. Často se někomu i něčemu vysmívá, opovržlivý je i vůči sobě - "jenom vrozená lenost a neschopnost navazovat kontakty mi brání, abych se zvedl a odjel do Holešovické tržnice koupit si za dvě stovky pistoli s jedním nábojem". Automatický text na ruční pohon jsou záznamy z několika prvních měsíců po 17. listopadu, začínají v březnu 1990, poslední zápis je v září téhož roku. Autor prožívá zklamání a hněv především z toho, že mnozí lidé nepovažují svobodu za tak zásadní hodnotu, jakou je. V postoji k trestu smrti se Kaufmann projevuje s jakousi zarputilostí, v sedmdesáti stránkách Itineráře se k němu vrací vícekrát, a nejednou se nabízí jako jeho vykonavatel (v době, kdy byl trest smrti už zrušen), a možná ještě častěji k absolutnímu trestu odsuzuje sám sebe. Mystifikátor, rozhněvaný nemladý muž. Osamělý bouřlivák zhnusený lidskou hloupostí a zbabělostí. Ve dnech, kdy zemřel Ivan M. Jirous, čtu záznam ze 16. září 1990: "Viděl jsem Ivana Jirouse umírat na svobodu, na její devalvaci a inflaci a bůhví co ještě. (...) Stál nahý před mikrofonem, zpíval, sděloval myšlenky, měl zesinalou tvář a tělo kriminálem patrně zocelené, což je zázrak, protože jinak by tam nevydržel čtyři hodiny křepčit ve střídavém dešti a zimě. Ti dvacetiletí ho brali jako atrakci a neuvědomili si, že Magor je mýtus, že má konjunkci Slunce - Neptun, a tudíž je bohem posvěcený básník, bard." - Předpokládám, že básník Kaufmann má stále ještě ruce položené na svém oblíbeném psacím stroji, z něhož se jednoho dne chce zhroutit k zemi.