Izraelský spisovatel David Grossman představil letos na festivalu Svět knihy svůj román Mít s kým běžet. V něm se svérázným způsobem pouští do složité problematiky drogové závislosti a lidského odcizování. Nyní se k českému čtenáři dostává i Grossmanova tvorba pro děti. Pohádky pro Itamara a Rut obsahují osm krátkých příběhů, které rozhodně stojí za naši pozornost.
Kniha Pohádky pro Itamara a Rút, vydaná v roce 2011 a pocházející od izraelského spisovatele Davida Grossmanna, je soubor 8 zdánlivě obyčejných pohádek. Ovšem hned po přečtení zjistíme, že pohádky vůbec nejsou obyčejné. Pojednávají o dvou rodinách, každé s jedním dítětem, jejichž rodiče nepodléhají klasickému modelovému typu rodiče, jak jej známe. Jsou sdílní, mají bujnou představivost a představivost rozvíjí i u svých dětí. Místo křiku a nadávek, reagují na lumpárny svých ratolestí smíchem, klidem, nebo se dokonce přidávají ke hře a přidávají na fantasknosti výmyslů malého Itamara nebo Rút. Zajímavé je, že nejčastěji dochází k interakci mezi tatínkem a dítětem, je zde patrná absence mateřského vlivu. Příběh je vždy vyprávěn ve třetí osobě, ovšem děj pohádky je přizpůsobován dítěti, o kterém se v ní vypráví – popisuje jeho kamarády, co se mu honí hlavou a jak vnímá své okolí.
Nejvíce se mi asi líbila pohádka Itamar a kouzelný klobouk, kdy se v začátku maličko vyostřuje dialog mezi Itamarem a tatínkem, otci dochází trpělivost, ale i tak místo křiku raději na Itamara použije historku o kouzelném klobouku, který umí měnit podobu lidí. A když s Itamarem začnou šít všichni čerti a zkusmo promění tatínka v několik zvířat, opět dochází k – pro nás – nepochopitelnému jevu, rodiče se přidávají ke hře a budí v Itamarovi dojem, že klobouk je opravdu kouzelný. Tatínek předvádí zvířata, ve která ho nezbedný synek postpně proměňuje a maminka běduje a prosí Itamara, aby tatínka vrátil do původní podoby, protože přeci tatínek nemůže být navěky např. kohoutem.
Celkově je kniha mílá, čtivá, úsměvná a oddychová. Je tam spousta věcí, co vás zarazí, možná i příjemně překvapí. Určitě stojí za přečtení a podle mého názoru rozhodně není jen pro děti. I my dospělí si někdy potřebujeme připomenout jaké to je, vidět věci zase dětskýma očima.
Za mě 75%.
