Manuel Rivas (1957) současný španělský spisovatel, je jistě oprávněně považován za jednoho z nejvýznamnějších ve Španělsku. Píše prózu, povídky, básně, eseje, ale je i známým novinářem. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha světových jazyků. Bohužel, do češtiny prozatím pouze jedna, a to právě soubor krátkých povídek Ta proklatá duše. Překlad Lukáše Sirotného si však rozhodně zaslouží velké uznání. Dokázal mistrně využít možností bohatosti českého jazyka, jako by byl sám básník. Kniha byla napsána galicijsky – Rivas píše pouze tímto jazykem – poté přeložena do španělštiny a teprve potom do češtiny. Je velké umění zachovat v překladu kouzlo Rivasova literárního jazyka. Jeho texty jsou totiž plné lyriky, poetiky a něhy. Umím si představit, že se staly inspirací k vytvoření několika filmových adaptací (např. Dotek motýla, 1999), které byly oceněny španělskou kritikou.
Velmi také oceňuji kvalitu vzhledu knihy. Má krásný obal, kvalitní papír a příjemný tisk. Zkrátka se dobře čte. To je práce nakladatelství Pavel Mervart.

Ta proklatá duše je soubor 13 povídek. Povídky jsou krátké, avšak s velkým obsahem. Jsou to příběhy lidských duší. Všechny mají společný podtext – vzpomínky na dětství, které nás formují a aniž bychom si to někdy uvědomovali, zůstávají v nás celý život. Odehrávají se na galicijském venkově a pobřeží. Obyvatelé zde žijí v souladu s přírodou a přizpůsobují svou činnost jejímu rytmu (rybáři, včelaři, námořníci…). Manuel Rivas nám dává pocítit, že tento způsob života je možný a může být dokonce i zcela přirozený. Zabývá se hloubkou lidské duše, která v symbióze s obyčejnými věcmi a zdánlivou jednoduchostí hodnot, vůbec není o to méně složitá. V každém jednotlivém příběhu se v různých situacích odehrává vnitřní drama některého z protagonistů s překvapivou pointou, která nás pak přivede k zamyšlení a osvobozujícímu pochopení. Totiž, že v každém našem činu se dá najít něco co má smysl. Možná si dokonce i alespoň na chvíli a pomyslně přehodíme pořadí našich životních priorit.

Nemůžeme si nevšimnout ještě jednoho společného bodu, který je patrný ze všech Rivasových povídek. Emigrace. Je to téma stále aktuální, pro chudou Galicii však navíc velmi citlivé. Autor nám lehce přibližuje rozbolavělou duši jejích obyvatel, kteří museli odjet do někdy i velmi vzdálených zemí za obživou.

Celkově na mne sbírka Ta proklatá duše zanechala tak velký dojem, že se tento fakt stal téměř výhradou. Chvílemi jsem ani nevěděla, zda mám být víc smutná nebo dojatá anebo šťastná. Několikrát jsem si položila otázku: Není té nostalgie až příliš? Tyto pocity však velmi dobře vyrovnává autorův jemný humor, nepochybný smysl pro realitu života s pochopením a empatií k člověku, nucenému v ní žít. Zjistíte, že příběhy nepostrádají ani určité napětí, které se zdá být neuvěřitelné tam, kde jste se (mylně) domnívali, že se vlastně nic neděje.