Pro příznivce klasické hororové literatury není určitě titul „Carmilla“ ničím novým. Vždyť českých vydání tohoto slavného příběhu je už několik. Ať už jako součást antologií, např. slavné klasiky „Rej upírů“ či „Zelený děs“, nebo i samostatně. Ve většině případů se jedná o vydání, která překladatel nejen přeložil do češtiny, ale i upravil či moderněji převyprávěl. Nejnovějším přírůstkem do bibliografie tohoto významného irského autora hororových či strašidelných příběhů Josepha Sheridan Le Fanu (1814-1873) je „Carmilla“ , kterou do češtiny přeložil a převyprávěl Josef “Pepson“ Snětivý (*1973), český spisovatel, hudebník a majitel nakladatelství Čas. Děj příběhu se odehrává ve Štýrsku v první polovině devatenáctého století, na téměř bohem zapomenutém zámku, kde žije hlavní hrdinka Laura se svým otce, Angličanem nízkého šlechtického původu. Jejich život se pomalu a klidně odehrává den po dni, plné jistého uspokojivého stereotypu. Kromě několika sloužících nemá mladá dívka Laura příliš mnoho možností s kým si promluvit, či navázat přátelství. A proto se vždy těší na ty krátké okamžiky, kdy se u nich objeví někdo na návštěvě. Především na schovanku Bertu blízkého generála Spielsdorfa , na chvíle důvěrných setkání a rozhovorů se svým vrstevníkem. Ale letos žádné radostné setkání nebude, protože Berta nečekaně zemřela. Vše to snad osud vynahradil nečekaným příjezdem neznámé a krásné dívky Carmilly, které Lauřin otec nabídl azyl. Od toho okamžiku se ale život Lauře začíná měnit. „Carmilla“ je klasický upíří příběh, který vyšel desítky let dříve než světově proslulý „Dracula“ od Bram Stokera. Svým pojetím má možná blíže ke gotickým románům, než k hororům, a převyprávění Josefem Snětivým tomu ještě trochu pomáhá. Jeho pojetí příběhu je více emotivní, a to především tím, že Snětivý chápe „Carmillu“ jako eroticko - lesbickou novelu. Což zdařile obhajuje ve svém skvěle napsaném doslovu. Když tedy jsem pro srovnání přečetl asi nejznámější převyprávěnou verzi z dílny Josefa Voláka, rozdíly v autorských pojetích byly markantní. Už v první kapitole čtenář objeví značné odlišnosti. Zatímco Volák jejich sporadická setkání popisuje: „Na delší nebo kratší dobu mě navštěvovaly mé mladé přítelkyně z okolí, ale já jejich návštěvy nikdy neoplácela. Takto vypadaly naše pravidelné společenské styky.“, autor nové verze to předkládá jinak, skutečně erotičtěji, za použitím výrazů jako: „…takovými představami, jsme pak ukájely v měkkých dívčích objetích. … Není tedy divu, že jsme vyhledávaly každou příležitost k dívčímu milování…“ Je to ale přesně ve stylu, jak se od tohoto „Don Juána“ naší literární scény dá očekávat. Člověka, jehož curriculum vitae končí slovy: „Miluje muziku, knihy, historii, sport a v neposlední řadě ženy na všechny způsoby.“ Kniha je přesně taková, jaká se dá očekávat od autora knih jako „Ženy s krátkými nehty“ či „Dopisy v nevratných láhvích“, které jsem měl to potěšení přečíst. Tedy čtivý, moderně napsaný příběh s lehce erotickým nádechem. V době jisté renesance příběhů z devatenáctého století, a to především děl od Austenové či sester Brontëových, na čemž má značný podíl i vydavatelská činnost Josefa „Pepson“ Snětivého, je tedy „Carmilla“ dalším zajímavým titulem nejen pro příznivce klasického pojetí strašidelné literatury.