Kniha z pera švýcarských, resp. německy píšících autorů je na českém knižním trhu o poznání méně než titulů pocházejících z anglicky mluvících zemí a od anglicky píšících spisovatelů. Proto je vždy malým zázrakem, když můžeme přivítat knihy, které pocházejí z jiného, než anglosaského kulturního prostředí.
Jedním z autorů, který v tomto směru stojí za povšimnutí je švýcarský spisovatel Peter Stamm. V Čechách jeho knihy vycházejí v nakladatelství Dauphin, které dosud připravilo k vydání už dvě pozoruhodné novely (Agnes, 2008; Krajina náhodného žití, 2009) a nyní je nově na trhu také poslední Stammova kniha devíti povídek V cizích zahradách (přeložili Hugo Kysilka a Marie Išková).
Prvotina Agnes byla (zejména svou zvláštní zápletkou) pozoruhodná – němečtí kritici ji v roce 1998 dokonce označili za jedno z nejzásadnějších děl německy psané literatury. V krátkosti – Agnes byla příběhem v příběhu, kdy se „skutečná“ postava, mladá žena, pomalu přizpůsobuje literární hrdince v příběhu, který na motivy jejich „reálného“ vztahu píše její přítel, mladý spisovatel. Mladá žena však později začne sebe sama upravovat podle literárního díla a to včetně tragického konce. Je mimořádně fascinující sledovat vývoj prolínání a ovlivňování života fikcí.(Bez zajímavosti nejsou ani použité reálie – Stamm umístil dění do současného Chicaga, jehož kulis hojně využívá – knihu byste s trochou nadsázky mohli použít jako průvodce městem.)
Oproti tomu nová kniha povídek V cizích zahradách je návratem do všedního dne, který je ve své podstatě plný drobných bezvýznamných událostí (významné jsou kupodivu většinou jen jejich následky) a je to o tom, jak v takovém každodni existujeme, kým nejčastěji jsme a co se nám přitom může honit labyrintem naší mysli.
V titulní povídce V cizích zahradách je to např. žena, která pečuje o dům nemocné sousedky. Jaký je život někoho jiného, když otevřeme jeho zásuvky? Co o něm říkají věci rozmístěné v obývacím pokoji? (Souvisí tohle zjištění s trendem prázdných prostor? Nechceme, aby v nás někdo četl? Ale zapomínáme, že prázdnem se výpovědím nevyhneme). V jiné povídce – Polibek, je to zase dcera, kterou přijede navštívit její stárnoucí ovdovělý otec. Další otázka: co dokážeme cítit k nejbližším lidem? Umíme své rodiče třeba jen tak obejmout? V další povídce pod názvem Experiment – je absence sexu návod na to, jak ochránit lásku před stereotypem? A konečně třeba v povídce Celou noc přihlížíme dilema nad uvažovaným rozchodem. Kolik je někde slov od jiných rozhodnutí, která leží nevyřčena? Paradoxní je že miliony takových nicotných otázek a odpovědí pak oplétají naše životy jako síť, která se namyšleně tváří, že díky ní to vše drží dohromady a dává smysl.
Čím je pozoruhodné Stammovo zpracování? Samozřejmě záleží na vkusu čtenáře, ale lze říci aspoň tolik: Stamm píše s lehkostí, se kterou ho lze zpětně i číst a pozoruhodné je, že ačkoliv jsou jeho práce poměrně sporé, jinak řečeno – ačkoliv Stamm jako vypravěč není žvanil, řekne to podstatné. Má velký smysl pro obsah sdělení. Kromě toho je jeho styl zvláštně hořce poetický. Poetika, kterou operuje je poetikou mlčení a poetikou vnitřních hovorů, které lidi vedou v duchu sami se sebou. Pro znalce či zájemce o další německy píšící autory: jeho povídky a novely mají podobný esprit, jako práce německé prozaičky Judith Hermannové.

PS: Styl psaní Petra Stamma mám moc ráda, co mě netěší je fakt, že v němčině vydal mnoho dalších románů, které se bohužel ještě do češtiny nedostaly (Sieben jahre, Nacht ist der Tag , An einem Tag wie diesem, Blitzeis, Seerücken, Wir fliegen). Nechce to někdo vydat? Moc se přimlouvám. Jinak Stammovy texty se skvěle hodí ke studiu němčiny ;-)