Podobné tituly

Baladický příběh Chuť jablečných jadérek (vydal Host v překladu Petra Štědroně) německé spisovatelky Kathariny Hageny, je příběhem několika generací žen a také příběhem jednoho domu, který je svědkem jejich životů.
Mladá knihovnice Iris, jediná nejmladší členka rodiny, získává starý dům jako dědictví po své zesnulé babičce Bertě, a než si rozmyslí, co s domem dál, tráví v něm několik letních dní. Žije v domě, obléká si plesové šaty svých tet a jezdí se koupat na starém kole k rybníku, tak jako když byla malá. Stará se o zarostlou zahradu, hledá v něm staré hlasy, světlo, chvíle a čas nechává plynout. Její symbolický návrat do dětství pak ještě umocňuje setkání a navázání vztahu s dávným kamarádem a bratrem jedné z kamarádek. To je však jen jedna strana mince. Iris se musí, rozhodnout zda přijme dům nejen svých idylických vzpomínek, ale také těch temnějších, které jsou s domem nevyhnutelně spjaty. Postupně se odhodlává k otvírání starých ran a tajemství, které prostor vstřebal – ovšem nezapomněl je a nezapomněla je ani ona.
„Stála jsem u zahradního plotu a ohmatávala si čelo. Musela jsem myslet na jiné rány. Léta jsme se jim bránila. Ty rány přišly s domem, ty jsem už podědila. A musela jsem se na ně alespoň jednou podívat, než je budu zase moci přelepit náplastí času.“
Lidské tragédie jsou většinou spjaty s úmrtím, s nečekaným odchodem někoho blízkého a Iris vzpomíná na svou sestřenici Rosemarii, která se ve svých šestnácti letech zabila pádem ze střechy. Vzpomíná na úmrtí babiččiny sestry Anny a naposled na úmrtí babičky postižené stařeckou demencí a její neveselý konec života spojený se ztrátou paměti. Přes všechnen smutek okolo odchodu blízkých se ukazuje, jak jsou všechny tragedie svým způsobem všední – jejich tragédií je, že se stávají uprostřed každodennosti, v řetězu dnů, kdy ovšem už ty další nebudou stejné. A ukazuje se, jak zdánlivě banální měly ony události důvody, jak málo kolikrát stačí k osudovým chybám a jak jsou jiné věci v životě člověka nevyhnutelné.
Spolu se vzpomínáním se také nabízí další otázky - kdo je vlastně rodina? Co to je za lidi? Jak žili, když byli mladí? Protože stáří, to které Iris poznala, z nich nechalo jen prázdnou slupku jejich někdejších tužeb a povah. Na konci příběhu pak Iris již ví, že dům i s jeho minulostí dokáže přijmout a také ví, že jakmile poskládala identitu domu, dala dohromady i tu svou.
Lehce melancholický příběh o rodinném odkrývání a paměti, je přes uvedené peripetie lehký a rozmarně poetický – tak jak jen mohou být horká letní odpoledne.

PS: Podle knihy byl nedávno natočen v Německu film, mám dojem, že tady ho ale stejně neuvidíme. Škoda, protože příběh je to zajímavý. Ideální číst ho v létě, na zahradě...

Nejlepší kniha, kterou jsem od začátku roku 2011 četl. Nádherně dokázala v tomto pochmurném zimním čase navodit letní pohodu spojenou s vůní rozkvetlé zahrady a jablek. Čtivý až poetický text, vzpomínání na nezapomenutelné. Doporučuji!