(...) Tyto na pohled neústrojné části textu vyvolávají ve mně silný dojem nedokonalosti, asymetrie; nespokojenost. A zároveň je tato kniha jedna z nejpevnějších a nejsevřenějších, kterou jsem kdy četl. Její vnitřní soudržnost (a smysl všeho výše letmo zaznamenaného) vyvstává pomalu, v různých vrstvách textu, včetně jazykových nuancí. (...) Balabán napsal studii životního pocitu prázdna, ne- místna. Jeho postavy (s mluvícím příjmením Nedomovi), tři "děti" a matka, tuto staronovou zkušenost ohledávají s odlišným citovým a intelektuálním nasazením a odlišnými jazyky, avšak v neustálém vzájemném rozhovoru vyznačujícím se takovou intimní brutalitou, že je všechny často chápu jako jednoho člověka v krajních sebezpytných polohách. Opuštěného člověka, jenž zvenčí sleduje své vlastní prázdno.

(...) Příběh má silně autobiografické pozadí. Sleduje způsob, jakým se pozůstalí vyrovnávají se smrtí "hlavy rodiny", primáře ostravské nemocnice Jana Nedomy. Přestože se takzvané příběhy ze života stávají u nás i ve světě precedentem úspěšných knižních titulů, Balabánova kniha nestaví jen na důrazu na hmatatelnost reality. Pod jeho imaginací se prožívané mění v nadosobní. Skvostným metaforickým popisem běžného života doluje ze skutečnosti její esenci, čímž se dostává na tenkou hranici mezi prózou a poezií. (...) Významnou dějovou linií je také minulost otce rodiny za komunistického režimu. Impozantní obraz otcovy osobnosti zpochybní jeho dávný přítel Petr Wolf a příslušníci rodiny se nemohou dobrat pravdy o věcech, k nimž již nikdy nebudou mít přístup. S Balabánem odešel z českého literárního prostředí vysoce talentovaný autor, jenž se nebál říci, co jej trápí. Pro ty, kteří neměli doposud čest se s jeho tvorbou setkat, nabízí Zeptej se táty víc než vhodnou příležitost.

(...) Otázky v jeho posledním románu jsou vážné a odpovědi váhavé: "Je možné na chvíli neumírat? Na chvíli neubližovat?" "Nebo je život jen pálení a svírání, jen nesmyslná šmouha, stopa našeho duševního a biologického rozkladu?" Přesto i zde přicházejí dramatické okamžiky světla, jehož vertikální "úhozy" u Balabána vždy vykupují z plochosti světa. Proto musí Emil stoupat s Jenovéfou na vrcholek kopce kdesi na Kypru, do ortodoxní kaple, do zlatého pruhu světla, do středu kříže, kde není "napravo a nalevo", kde není dokonce už ani "nahoře a dole, blízko a daleko". Musejí existovat okamžiky, kdy člověk není jen "zlomysl, který trvá na svém". Musejí existovat poklady lidského dne.