Roberto Bolaño (1953–2003) se narodil v Chile, ale podstatnou část svého života strávil v Mexiku a ve Španělsku. Tam se živil všelijak: jako umývač nádobí, noční hlídač, popelář, podomní prodejce, vykladač lodí a číšník. Od devadesátých let, totiž po vydání prózy Nacistická literatura v Americe a zejména románu Divocí detektivové, je považován za jednoho z nejvýznamnějších latinskoamerických spisovatelů. Průlom do českého literárního prostředí znamenal hlavně román Divocí detektivové. Letos v létě Argo vydalo chronologicky první autorovo významnější dílo Nacistická literatura v Americe (La literatura nazi en América, 1996).

Nacistická literatura v Americe je po formální stránce slovníkem autorů. Střídají se zde skutečné postavy a historické události s těmi smyšlenými. Hranici mezi těmito dvěma světy není snadné určit. Tento „bizarní slovník ke čtení“ je doplněn seznamem autorů, nakladatelství a děl, pro které dichotomie skutečné/smyšlené platí rovněž. Nacistická literatura působí značně polyfonním, místy až záměrně kakofonickým dojmem, střídání přístupů, stylů, způsobů narace, tónu, ironie, sarkasmu, pozérství, snímání a odnímání masek, polyvalence autorských přístupů, vyvolávají jakousi „textovou smršť“.

Román čtenáře zaujme už na první pohled originálním oboustranným (!) přebalem a typografií Pavla Růta, který plynule navazuje na předchozí Bolañovo dílo vydané v Argu, Divoké detektivy. Říkat, že nám autor někoho připomíná, může být velmi ošidné právě v případě Bolaña, neboť u něj každé sebelepší srovnání mírně řečeno pokulhává. Ale dovolím si říct, že dílo vzdáleně připomíná snahy Jorga Luise Borgese ve Fantastické zoologii nebo též Enriqua Vila-Matase v jeho knize Bartleby & spol. V českém prostředí můžeme ve „slovníku“ spatřit ozvuky haškovské blasfemie nebo cimrmanologických seminářů. Literatura v Bolañově pojetí je oceánem myslitelného a někdy též i nemyslitelného.

U jednoho z nejobsáhlejších hesel „slovníku“, Carlose Ramíreze Hoffmana, například píše: „Literární revoluce, jež je na spadnutí, psal Defoe, literaturu nějakým způsobem zruší. Poezii budou provozovat ne-básníci a číst ji budou ne-čtenáři.“ Dílo je totiž svým způsobem takovou literární revolucí. Již název knihy velmi jednoznačně víří stojaté vody středoproudé kultury; tato „skandální“ a „hříšná“ nálepka je velmi promyšlenou provokací, neboť čtenář je bezprostředně konfrontován s jistou osobní a společenskou tabuizací tématu, který vůči poznání nacismu a nacistických myšlenek vůbec ve světě vládne. Ještě větší překvapení ovšem čeká na ty čtenáře, kteří tento počáteční stud překonají a Nacistickou literaturu otevřou, protože proklamovaná nálepka „nacismus“ a „nacistický“ se velmi záhy projeví jako zcela nedostatečná. „Slovník“ není snůškou překonaných lží, násilí a otevřeně „nacistických“ postojů, z hlediska filozofického se jedná spíše o specificky americkou „uměleckou“ variantu myšlenek uměleckých a společenských outsiderů, kteří byli společností odsunuti na okraj zájmu. O světě vybrané americké společnosti a možnosti Maxe Mirebalaise, jednoho z protagonistů „slovníku“, do ní proniknout autor poznamenává: „Brzy pochopil, že existují jen dva způsoby, jak do něj proniknout: pomocí otevřeného násilí, což nepřipadalo v úvahu, neboť to byl mírumilovný, nervní muž, jehož odpuzoval byť jen pohled na krev, nebo pomocí literatury, což je forma skrytého násilí, poskytuje úctyhodnost a v jistých mladých a citlivých zemích může maskovat příčky společenského žebříčku.“

Povrchní či prvoplánové novátorství, které se týká jen formy nebo se snadno vyčerpá (vzpomeňme v této souvislosti na některé „jepičí“ evropské avantgardy), je Bolañovi naprosto cizí. Přes všechnu „velkohubost“ obměn slova „nacistický“ je novátorství v díle spíše subtilní. Na druhou stranu, povoleno je téměř všechno. Seriózně se tvářící popisy triviální a okrajové literární aktivity, sarkastické vyžívání v detailním autobiografismu, delirantní popisy umělecké tvořivosti, bezvýznamné události povýšené na „slovníkovou literaturu“, bizarní medailonky autorů z prostředí fotbalových chuligánů, venkovských učitelů, přisluhovačů režimu, „smetištních hrdinů“, vyšinutých vojáků, naturalistické popisy jakoby z bulvárního tisku, hyperboly, naivismy, absurdita, dada, surreálno, to vše v hávu nejvyšší serióznosti a erudice, velmi obratné balancování mezi skutečnými událostmi a autory a fikčním světem a mnoho dalšího. Je potřeba mít neustále na paměti, že slovo „nacistické“ v souvislosti s tímto dílem nelze brát doslova. Je třeba brát je hodně s rezervou, jedná se pouze o „nálepku“, reklamní slogan, háček s návnadou, na který se čtenář buď chytí, nebo ne. Každopádně je vhodné se dobře obléci, navonět, upravit, nasednout do vozíku, připoutat se a rozjet subtilní rodeo na vlnách autorovy poetiky. Čeká nás kulometná dávka naschválů, provokací a antiliteratury.