(...) Prožitek vesnice je při četbě snad až fyzický. Všechna ta kachlová kamna, vedle kterých "visí čas", křivé podlahy, kouty zarostlé kopřivami, jabloň požírající svá jablka... Předměty denní potřeby a oživlá příroda tu zasluhují stejnou pozornost jako lidští hrdinové. Za soumraku vsí létají sovy smrti, svůj part hrají "dešťové perly", promluvy vesničanů zní často jako litanie, řeč je tu archaizována, tolik poezie může snad místy až iritovat. Suverénní autorka ale nikdy nepadne do banality či kýče, vtahuje čtenáře do děje úspornými, na kost ohlodanými větami.(...) Jejich dílo, nasycené utrpením i vzdorem, patří do stejného kadlubu jako například ohromující próza čerpající z prožitku vyhlazovacího tábora, Člověk bez osudu (Academia, 2003) maďarského autora Imreho Kertésze, který Nobelovu cenu získal před osmi lety. Ve vlasti byli tito autoři cenzurováni a mrzačeni. Proslulost získali až vydáváním na Západě, kde jejich hlasy dosud fascinují svou naléhavostí a mimo nepochybnou uměleckou hodnotu, přinášejí i svědectví o té stále nepříliš známé či totalitní "jiné Evropě".