(...) Autobiografická hlavní postava Gallegova románu nenachází žádnou oporu ani v literatuře - podobní hrdinové, kteří by byli tak bezmocní jako on, se v ní jednoduše nevyskytují. V okamžicích sebevražedné úzkosti, totálního osamění a beznaděje hrdina touží zemřít jako kamikadze, o nichž jim ve škole vyprávěli, nebo se dostat do Ameriky, protože tam podle slov učitelů mrzáky rovnou zabíjejí. To všechno se ale v útlém románu Bílé na černém líčí dost vesele, prostřednictvím příběhů a postav, které se nějak vymkly svému určení. (...) Gallegův román se v Rusku asi nestane povinnou četbou (na rozdíl od Příběhu opravdového člověka Borise Polevoje nebo Ostrovského Jak se kalila ocel), neboť jeho "kladný hrdina" nehlásá žádné pravdy a žádnou ideologii. Román Bílé na černém je "jen" próza o přežití, o neuvěřitelné vitalitě, která zdánlivě nemá motiv, ale v kombinaci s talentem vypravěče vytvoří pro čtenáře svět, který se mu vryje hluboko do paměti.

(...) Autobiografický příběh těžce postiženého sirotka, který se s nesmírnou houževnatostí probíjí nemilosrdným nebo spíše vražedným prostředím sovětských ústavů, děcáků a domovů důchodců, je rozvržený do krátkých, vypointovaných kapitol. Dalo by se také říci "povídek", protože téměř každá kapitola je vystavěna tak, aby mohla existovat autonomně. Jiná věc je, že jak čtenář, veden vypravěčem, klesá kruh za kruhem do pekla sovětských ústavních zařízení a ozřejmuje si jiná pravidla, jinou etiku, jinou citlivost, než jakou může znát z běžného života - a než jakou si vůbec dokáže představit -, jednotlivé kapitoly-povídky se stávají hutnější, postavy prokreslenější. A právě zde je Gallegova próza nejzřetelněji zasazena do dnes již nezpochybnitelné literární tradice, tradice cyklů maximálně úsporných, v jádru maupassantovských povídek naplněných novými, leckdy hrůznými obsahy jednoho života prožitého v extrémních podmínkách 20. století - tradice Kolymských povídek Varlama Šalamova.