Podobné tituly

Tajný deník lze nahlížet několika způsoby.
Jednak jako pohnutý životní příběh. Jako takový není zrovna neoriginálnější ani nejrozpracovanější, jaký lze v literatuře najít, i když je vyprávěný zajímavým způsobem, skládaný z různých zdrojů, z nichž ani jeden není zcela věrohodný. Pokud ho budeme vnímat jen jako románovou story, může se konec jevit poněkud kýčovitým - a autorovi je mnohými vytýkán.
Jenže o ten příběh vlastně nejde, je to jen jakási alegorie zrcadlící pohnutou historii Irska - a v obecnějším měřítku lze dílo chápat jako obecné zamyšlení nad schopností vnímat a reflektovat vlastní historii - ať už osobní nebo národní.
A v tomto mi Barry přijde nesmírně aktuální i pro nás, přestože např. s občanskou válkou nebo katolickou bigotností náš národ zkušenost nemá. Ale i my vlastní historii zapomínáme - nechceme si pamatovat - pozměňujeme - a to i tu novodobou.
Pokud Tajný deník nahlédnu z této perspektivy, dává mi Barryho konec smysl a ani si neumím představit jiný. Vše se jím uzavírá do kruhu - a pozor, už nepokračuje. Vypadá to jako happyend, ale vlastně si jen podala přítomnost ruku s minulostí (metaforicky i doslova), pokusila se si porozumět a odpustit - přičemž nemá další dědice. Nespadli jsme z Marsu, jsme potomky lidí, kteří utvářeli krvavé 20.století a byť se od toho můžeme jeden každý chtít distancovat, že to není naše vina a že naší rodiny se to netýká - je to přeci jen naše nechtěné a mnohdy i nevědomé dědictví a podle Barryho bychom se k tomu měli postavit čelem. My máme v tomto na vybranou - na rozdíl od doktora Grena. Nežijeme v bezproblémovém světě - šílenství nezmizelo, jen se přemístilo do modernějších budov - je na nás, kdo a proč v nich skončí a jak s ním bude nakládáno.
Vnímám-li závěr románu ne doslovně, ale v jakési symbolické rovině, neumím si představit lepší.