Bezprostředně po dočtení Báječného hotelu Rezeda jsem debatoval s neznámým člověkem - spolucestujícím v kupé - o diktatuře v Číně. Díky tomu jsem si plně uvědomil jeden z důvodů čtivosti Báječného hotelu Rezeda: Nenásilnou, zaoblenou a ladnou, nikoli surovou, formou otvírá okénko do reálií období normalizace. Neukazuje režim jako takový, nepolemizuje nad totalitou. Sleduje jejich dopady na postavy poutavého příběhu a na jejich vývoj zcela přirozenou cestou. Příběh hotelu Rezeda se zdá být protknut hrami obou pohlaví. Dodám-li, že jejich dvěma klíčovými hráči jsou studentka anglistiky a básník, nebude už třeba dodávat, že tandem Bratršovská-Hrdlička si napříč románem dosyta vyhrál i s poezií - a poetičnem vůbec. Kvalita dialogů „bohužel“ občas dosahuje až magicky dokonalé úrovně a čtenář tak zapomíná sledovat děj, kochaje se dokonalostí použitého jazyka. Romance i splín ve stínu Macbethově asi nemohou mít dobrý konec. A přece přečtění Báječného hotelu zanechává stejný radostný pocit, jako přivonění k jeho titulní květince - rezedě.

Procházela jsem si tak, jak je mým zvykem, knižní pulty a do oka mi padl titul Báječný hotel Rezeda - dílo autorské dvojice, jejichž román Sebranci není snad ani nutné představovat. Aktuálně představený Báječný hotel Rezeda je vlastně přepracovanou verzí z r. 1987, do níž pronikl cenzurní zásah a kterou má nyní čtenář příležitost číst v původní podobě. Autoři příběh zasadili do pražských normalizačních kulis, na jejichž pozadí se rýsuje obyčejné lidské hemžení se svými starostmi každodenními i životními. Duch 80. let je zachycen nejen v detailech vnější reality, jako je dostupné či nedostupné zboží, nemožnost cestovat atd., ale i v celkové atmosféře žití zobrazených postav. Dějištěm je hlavně hotel, klinika nebo rodina, v nichž převládá určitá nehybnost a zabydlenost poklidného způsobu života. Přesto ten nejmenší náznak ideologické či politické poplatnosti době by čtenář v díle sotva našel. Román naopak zůstává důsledně apolitický, jak se může čtenář přesvědčit např. i v povídkových souborech autorů, Samé milé pitvorky či Renáta nad hlavou a jiné povídky. Ačkoliv se v drobnohledu příběhu ocitá několik postav, do popředí bezesporu vystupuje studentka anglistiky Jarka, přivydělávající si při studiu v hotelu Rezeda. Autoři dík svým pozorováním vybavili hlavní hrdinku, jejího snoubence Radka, spolupracovnici a přítelkyni Blaženu i citlivého básníka Lomnického pečlivě vykreslenými charaktery. V recepční Blaženě stále jako osten žije připomínka rozvodu a neporozumění se synem, Radkovým denním chlebem jsou lékařská trápení, básník Lomnický putuje odněkud nikam, aby uvěřil v lásku, až když ji ztrácí, a další drobné postavičky dokreslují celé dějiště a pomáhají odhalit motivy hlavních aktérů. A je to právě Jarka, která svou vnitřní nejistotou a intelektuálním záběrem nese převážnou tíhu příběhu na svých bedrech. Její stálé bytostné tázání a citová nerozhodnost mezi praktickým, do své doby zcela zapadajícím snoubencem a nezakotveným, nejistým a tak trochu podivínským básníkem umožňují roztáčet spirálu dramatičnosti až k závěrečnému smíření, které ale má daleko k předvídatelnému happyendu. Nikoliv náhodou se do cesty Jarčiných anglických studií a zájmu postaví alžbětinská literatura v čele se Shakespearem, zvláště s jeho Mackbethem. Toto Shakespearovo drama se svými temnými obrysy, hrůzou i strachem není jen samoúčelným intelektuálním doplňkem v románu, ale tvoří paralelu k životu Jarky, která jako ostatní má svá vnitřní temná místa, a ta ji děsí. V okamžiku vypjaté studentské diskuse na půdě filozofické fakulty (na svou dobu překvapivě svobodné a nesvázané ideologickými hradbami), která se točí kolem neodtajněných narážek v dramatu, se ukáže, že i temnota, strach a děs (ať už v díle či v životě) v sobě skrývají možnost překonat je a nalézt pro sebe sílu a naději. Autorům dlouhé prodlení u tohoto dramatu i jeho drobných detailů slouží k existenciálním úvahám, které mají nadčasovou platnost. Dějová linie románu je realistická a střídají se tu roviny vážných vnitřních otázek i lehčích vtipných situací a erotiky. Autorský vypravěč dodává dílu psychologickou hloubku, živost a názornost. Stejně jako v předchozích prózách autorů se i v tomto románu čtenář setká se svěžestí vyprávění a bohatostí slovní zásoby. To vše jsou rysy, které z Báječného hotelu Rezeda vytvářejí stmelený příběh, který se čte s pocitem věrohodnosti.