Poslední sbírka básní Ludvíka Kundery nese podivný název Onde – tematické slovo, které zavání archaismem a současně se zdá být výsledkem zvrácených hrátek jazykovědce. Je slovem prakticky nepoužitelným v běžné mluvě. Vyvolává však jakési napětí mezi určitostí a neurčitostí, které se autorovi umně daří zachovávat v celé své sbírce. Kundera nejprve čtenáře uvítá citátem všestranného umělce Hanse Arpa: „Je-li toto zde, je ono onde.“ Předznamenává tím neohraničený prostor, do kterého se odvážně vydává. Prostor, jenž je otevřen všem možnostem, snům i vizím. Onde je Kunderova osudová láska – poezie. Může to být ale dost dobře umění obecně, nebo cokoliv jiného, co se vymyká konkrétnímu životu ve zcela určitém „zde“. Básně vznikly v posledních třiatřiceti dnech dvacátého století. Vyznačují se subtilnějším rozsahem, útlými a střídmými verši, čímž autor naznačuje, že slova jsou pro něho vzácnější a už je z nich třeba vyslovit jen ta podstatná. Autor jako by si byl vědom skutečnosti, že člověk stejně vše nevysloví. Je u něho proto patrná promyšlená volba slov, bilance prožitků a stále sevřenější hledání podstatného. Ve sbírce najdeme mnoho odkazů na konkrétní místa, osoby, zážitky. Básník je však vždy pojí s nějakou vzpomínkou či zasvěceným kontextem. S mistrnou lehkostí a duchaplným nadhledem je převádí z určitého světa a života „zde“ do vlastního poetického „onde“. Kundera je při tom opět živelný, jazykově vynalézavý, hravý. Zachovává příběhovou kostru a často přichází se sympatickým řešením, jako například v jedné z básní veršem //Brzy se zešeří/ani lháři nejsou perfektní//. Bohužel, některé básně působí neohrabaně vtipně, jiné zase civilností či veršovanou formou přednášky z poetiky mohou ve čtenáři zanechat pocit, že už se ke sbírce Onde není nutné vracet, že je možná skutečně lepší vydat se "onudy", jak se autor sám vyjadřuje v závěrečné básni.
