(...) Podle knížky se Hochová vždycky více soustředila na detaily než na celek. Vybavuje se jí, že měl její učitel Josef Funke na botách skvrny od ustalovače, že měl Mikuláš Medek závislý na alkoholu v ateliéru připravený vyprošťovák v podobě chleba s máslem a kostek cukru. Byly pro ni tyto postřehy důležitější než to, co si ze setkání s velikány výtvarného umění odnesla, když o tom nepíše? Určitě ne, je však jasné, že zrovna tohle si chce Dagmar Hochová nechat pro sebe. Snad za to může její skromnost, možná strach před velkými slovy. Každopádně je to dobře, knížku to tak drží v mile osobní rovině. Vždycky si šla za svým, nikdy ale slepě, dávala si bedlivý pozor na to, aby dělala jen to, za co se jednou nebude stydět.
