Mnohé přednosti Robinsonové prvotiny, kterou začala psát spíše jako deník či poznámky, bez úmyslu je vydat, jsou mi natolik zřejmé, že mi stojí zato o nich psát, aby nenápadná kniha nezapadla v záplavě lesklých obálek na knihkupeckých pultech. Tak třeba o tuláctví píše naprosto novým, neotřelým způsobem. Komu z nás se pojem tuláctví pojí s psaním Londonovým nebo Kerouacovým, bude překvapen milým, dokonce se snad dá snad říct něžným, nicméně odsuzujícím popisem Sylviiných zvyklostí.(……) Znovu jsem si uvědomil, že domov nemusí být naaranžovaný podle módních žurnálů, ale měl by být uspořádaný, byť způsobem třeba značně ležérním. Teprve tento pevný řád „vytváří“ z dítěte hotového člověka. To už dávno vědí dětští psychologové, jen většinové společnosti to zatím někdy nedochází.(………) Řekl bych, že z východu slunce nebo hvězdné oblohy se mohu radovat, aniž bych riskoval úraz, nemoc nebo dokonce smrt, jak to činila Sylvie a jak se to dnes stalo běžným u extrémních sportů. Kromě toho adrenalinoví sportsmeni dnes zaplavili zbytky divoké přírody a okouzlený poutník nemá, kam by se vrtnul v hledání ticha a samoty.(………) Robinsonové román mi spíš připadá jako báseň v próze. Praktický Thoreau, autor Waldenu, na nějž se autorka odkazuje, by asi její dílko považoval za nehotové. Jenže dnešní autoři si zvykli psát úsporně a snad i určitá část čtenářů a kritiky si to tak žádá. Lidé jsou možná nasyceni pevně vystavěných a jasně zakotvených románů. A já sám sebe se ptám, zda přílišná květnatost je nutná? Proč bychom měli např. znát, ve kterých motorestech vypravěčka příběhu Ruth pracovala a jak nakonec v životě skončila?(………) Housekeeping jsem při čtení čas od času odkládal s tím zvláštním pocitem, kterému sám pro sebe říkám „být bez dechu“. To však neznamená, že děj románu je nějak zvlášť napínavý. Ve slovech autorky je však něco, co mě pozvedá z prachu. Člověk si připadá jako vytržený z otupujícího proudu času.(………) Robinsonové se daří upozorňovat na ne zcela běžné vnímání „všedních“ skutečností – šumění větru ve vysoké trávě, proměny vzhledu hladiny jezera apod. Ale také vnímání vlastních pocitů – všichni, kdo si své pocity zaznamenávají, to asi trochu znají – jak odlišné může být naše vnitřní hodnocení dvou jinak podobných a standardních situací (např. když nám někdo něco nešetrného řekl, nebo když jsme pocítili sklíčenost z dlouhodobě zatažené oblohy apod.).(………) Opakuji - autorka dokáže udržet pozornost čtenáře, byť přitom se na stránkách nic moc neděje. Jen samé „třepotání a životní chvění“. A myslím, že můžu souhlasit s recenzentem Lidovek, který zvýraznil pasáže, které jsou podstatné. Třeba: …stačí mít jediné pouto (s lidmi), abyste mohli být takto povznesení…avšak…někdy je lepší být sám než s těmi, kteří se snaží životy druhých ovlivňovat…Ano, samota je absolutní objev, ale ne vždy a ne pro každého….

Skúšam niekoľkými slovami zachytiť moje pocity z tejto nádhernej knihy, ale nedarí sa mi vystihnúť prchavosť, poetickosť, tajomnosť, príjemne melancholickú náladu, asi by som musel prepísať celé Ztrácení, tak aspoň ešte raz: nádherná kniha, určite si ju prečítajte. Veľká vďaka za vydanie.