(...) Děj Krvavého poledníku je rychlý, napínavý, a přesto jednotvárný - monotónnost ovšem neukolébá, ale spíše děsivě podtrhuje prázdnotu krajiny a automatickou samozřejmost všudypřítomného excesu. K této strohosti a přímočarosti vytváří kontrapunkt jazyk vyprávění. Ten je okázale vznešený a komplikovaný, protkaný poetickými popisy přerušovanými jen strohými a vulgárními promluvami lovců skalpů. Vysoký, téměř biblický styl vyprávění povznáší děj na úroveň prastarých legend a mýtů. Rozhodně není náhoda, že je Krvavý poledník oceňován nejen jako jeden z nejlepších textů svého autora, ale i jeden z nejvlivnějších amerických románů druhé poloviny dvacátého století. Bez přehánění je to totiž jeden z nejúchvatnějších románů vůbec.

(...) Jak rafinovaná důstojnost textu, tak autoritativní projevy výmluvného soudce navenek vytvářejí zdání poselství, ke kterému je nutné se probít vnějším zdáním nejasnosti. "Záhadou je, že žádná záhada není," vysmívá se však svým užaslým spolubojovníkům soudce, a možná tak komentuje nejen podstatu dějin, ale také smysl vlastních promluv a celou povahu majestátního, vysoce stylizovaného vyprávění. Celý román jako by byl zakódován do působivé šifry, za níž tušíme důležitou zprávu, ale zároveň si nejsme jisti, zda, pokud tomu uvěříme, jsme právě tím neupadli do léčky.

(...) Nakladatelství Argo však již před lety uveřejnilo dva díly hraničářské trilogie - Všichni krásní koně a Hranice -, v nichž se americký prozaik pokoušel o jistou variaci na žánr westernu. Stejné téma má i Krvavý poledník (1985), patrně autorova vůbec nejlepší kniha, která byla česky publikována nyní. Bez nadsázky lze říct, že vydání Krvavého poledníku je jednou z literárních událostí roku. V románu se působivě snoubí snad všechna témata, jimž se Cormac McCarthy během své literární dráhy věnoval, navíc se příběh, inspirovaný skutečnými událostmi, dotýká velice problematické kapitoly americké historie - jak v obsáhlém a detailním doslovu popisuje Marcel Arbeit, asi největší český znalec díla Cormaca McCarthyho.

(...) Násilí v Krvavém poledníku není samoúčelné ani nepochopitelné. McCarthy ho pojímá jako odvěkou a nedílnou součást existence. I když nad obrazy bezhlavých a rozpáraných torz štítivě přivíráme oči jako před něčím odporným a nepřípustným, dějiny mimoděk dávají za pravdu soudci: "Válka je nejvyšší hrou, poněvadž válka v posledku vnucuje jednotu bytí. Válka je bůh." Krvavý poledník předestírá děsivě věrný portrét té části lidské přirozenosti, před níž není úniku.