Povídky slečny Ičijó ze Země vycházejícího slunce.Smíchejte pár lžic dvorské poezie s jednou odměrkou moderní povídky, přidejte nádech Orientu, několik kapek bezútěšnosti periferie, aroma tradičních slavností a to vše okořeňte klapotem lakovaných dřevěných sandálů. Nechte odležet více než sto let a máte Zápolení – soubor povídek japonské spisovatelky Higuči Ičijó.

(...) Nyní se seznamujeme s jejími čtyřmi mistrovskými prózami v krásném českém výboru, bohatě, ale nevtíravě komentovaném a doplněném dobovými fotografiemi ze sbírky cestovatele a spisovatele Joeho Hlouchy. Ve dvou povídkách a dvou novelách se spojil vytříbený literární vkus s důvěrným poznáním života chudých lidí plujících "v kalném proudu", suchý humor s hlubokým vcítěním, ostré a citlivé pozorování lidských povah, přírody i městského života s moderním vyprávěním a dialogy v lidové mluvě. (...) Všechny prózy Zápolení jako by spojoval popěvek nevěstky Riki z první novely: "V oudolí přes říčku kláda kulatá. Jak ji přejít, můj milej? Bojím se, ach, bojím, že tu zbudu sama." A všechny zachycují okamžik rozhodujícího poznání: "Nic jinýho mi nezbejvá, stejně musím po tý kládě přejít."

Čtyři texty básnířky a spisovatelky Higuči Ičijó tematizují nelehký úděl ženy v Japonsku na sklonku 19. století. Kurtizány, milenky a mladé dívky provdané za staré muže jsou zde vylíčeny jako bezmocné oběti bídy. (...) Při vyprávění příběhů byla otevřena soudobým literárním trendům, směřujícím k modernímu realismu. Při čtení jejích novel a povídek si však také uvědomujeme, že realitou Tokia z konce 19. století byla i hluboce zažitá tradice, patrná nejen z houževnatě se držícího zdobného jazyka, ale i z narážek na japonské i čínské klasiky. Jazyk Ičijó je pro devadesátá léta 19. století příznačným kompromisem mezi starším literátským stylem, jak jej Ičijó znala z četby, a současnou mluvenou japonštinou, objevující se v dialozích.