Frommovův důkladný, čtivý rozbor sklonu člověka ničit ve mne zanechal odlišné dojmy. Slabší místo se nachází tam, kde analyzuje Hitlera, jakožto klinický případ nekrofílie, vyznačující se chorobnou touhou ničit vše živé a Stalina coby případ nesexuálního sadismu, jenž chtěl každému demonstrovat, že ho zcela ovládá.Autor však nepracuje v textu se Stalinovým výrokem: "Smrt vyřeší všechny problémy, žádní lidé, žádné problémy", který po mém soudu spadá pod jeho vymezení pojmu nekrofílie.
Kladně hodnotím snahu autora dokázat, že ničivost není člověku biologicky vrozena, ale je výsledkem historického vývoje. Jinými slovy člověk se stává destrukčním živlem pod tlakem různých kulturních, společenských i rodinných vlivů.
Nosná je myšlenka, že jedním ze zdrojů této ničivosti může být " nuda", fenomén specifický pro moderní technicky a technologicky vyspělou společnost. V ní člověk jednoduše řečeno často mnohdy neví, co chce či může propadnout dojmu, že nic nemá smysl a vše je nehybné. Důsledkem se někdy stává vyhledávání různých násilností.