Výborem z tvorby, která vznikala pod vlivem snů, nebo byla přímo jako sen zaznamenána, se po jedenácti letech vrací na pulty autor vzácný — básník Zbyněk Hejda. Texty, čtenářům již známé z jeho sbírek, doplnil přibližně o třicet prozaických, dosud nepublikovaných záznamů, chronologicky je seřadil, čímž dal impuls ke způsobu jejich čtení a odhalil další z oblastí svého díla.

(...) Sny... jsou krásnou literaturou o lidském životě - v obou významech. Nepředstavují mezník Hejdova díla; to proto, že on patří k oněm umanutým autorům píšícím jedinou knihu. Každá další položka ji jen zpřesňuje a zhutňuje. Žádné krajkové límce nebo moderní záplaty navíc.<br> Autor linorytů a grafické úpravy Viktor Karlík se možná začne časem opakovat, protože jeho výtvarný projev je natolik úsporný a civilní, že ho nelze nekonečně variovat. Ale zde se mu povedlo opravdu kongeniálně Hejdu doplnit, a to i krátkým textem na konci knihy, v němž si přeje, aby výtvarný doprovod knihy „promluvil jako ze sna“. Florianovsky shrnu: Do knihovny!

(...) Z jistého úhlu lze Sny pokládat vlastně za knihu dokumentární, deníkovou. Svazek shrnuje zápisy snů a hrst básní nějak se týkajících snění. Vedle textů už známých tu najdeme i opusy dosud nepublikované. Hejda své sny podává přísně objektivním stylem, jenž se je nesnaží nijak estetizovat. Není tu stopy po surrealismu, příliš tu nenarazíme ani na snový symbolismus; lépe řečeno, autor ví, že se jisté symbolice nevyhne, ale nenapomáhá jí, nesnaží se sny uzavírat do významuplných vizí, ale naopak je nechává vyvstat v jejich " cizorodé" kráse.

(...) básník mistrovsky ukazuje, jak lze v době zaplavené grafomany vyjádřit věci podstatné a krásné na malé ploše, stručnými, pregnantními verši (...) Lze se (...) jen těšit na Hejdovy další práce. Jedno zda nové anebo vytažené ze zmizelého času, o němž a zároveň o nitru člověka podávají fantaskní svědectví.