(...) Moře v čase zatmění slunce je tak románem čirých emocí, jichž se nesmí dotknout žádná racionalita. Všechny události se nám neomylně ukazují jako už procítěné a po čtenáři se nechce víc, než aby do textu vešel a mohl se tak cele oddat pocitům, které jsou mu nabízeny. Málo toho víme o psychologii čtení, ovšem i tak je nasnadě, že literární díla nečteme pro potěšení z textu, nýbrž spíše pro potěšení z vlastního zakoušení textu. Objektem naší touhy je spíše Já ve zkušenosti s textem než pouze text. Jestliže se tedy čtenáři neoškliví navléknout si tulení kůže jako Val Sebald, může se bez obav ponořit do Dolencova románu. V Moři v čase zatmění slunce se nelze utopit.