Příběh odehrávající se v Číně kolem roku 1850. Osmdesátiletá Lilie vzpomíná na svůj život a na přítelkyni, která ji výrazně ovlivnila. V Číně devatenáctého století, kdy manželky a dcery chodily s podvázanými chodidly a žily téměř v izolaci, vytvořily ženy z daleké provincie Chu-nan své vlastní tajné ženské písmo nu-šu. Díky němu mohly společně sdílet své naděje, sny a úspěchy. Na tuto knihu jsem se dlouho těšila, ale bohužel přišlo zklamání. Samotný příběh se mi líbil. Bylo velice zajímavé i poučné dozvědět se více o životě v Číně v tomto období. Autorka hodně realisticky popisuje obvazování nohou, aby měly ženy co nejmenší chodidla. To bylo opravdu drsné, ale od této části už ve mně kniha nevzbudila žádnou emoci. Sice se tam odehrává spoustu zajímavých a dojemných situací, ale kniha je psaná tak, že se mě to vůbec nedotklo a nic to ve mně nezanechalo. Knihu úplně nezatracuji, zajímavých informací je v ní hodně. Je to román, ale na mě to spíše udělalo dojem učebnice dějepisu. Kdo se chce dozvědět více o čínské kultuře, určitě doporučuji k přečtení. Po dočtení jsem se podívala i na film, který byl na motivy knížky natočen (Sněžný kvítek a tajemný vějíř). Kromě toho, že z knihy tam byla asi tak desetina, tak ani film mě úplně neuchvátil.

Je to krásná kniha, která se čte jedním dechem. Je ženská v dobrém slova smyslu, a přesto, že náš život je úplně jiný, emoce a některé prožitky jsou všude stejné.