Podobné tituly

Jiří Dienstbier – Daň z krve Jiřího Dienstbiera je třeba ocenit za to, že v pokročilém věku nasadil kůži a zdraví v tak nejistém podniku, jako jistě byla funkce zpravodaje OSN v bývalé Jugoslávii. Jistě nebylo příjemné trmácet se věčně rozbitou zemí za téměř trampských podmínek. Jejich vyvrcholením bylo, aspoň jak autor zmiňuje, že se musel jednou sprchovat vodou z plastových lahví. Kdo ale očekává, podobně jako já, že si z knížky udělá trochu jasno ve všech těch válčících frakcích a desítkách nacionalistických politiků, jejichž jména vesměs končí na –ič, ten bude asi, podobně jako já, zklamán. Dienstbier svému čtenáři práci zrovna neusnadňuje. Kniha je složena z krátkých úseků textu, které uprostřed stránky začnou a uprostřed další stránky náhle skončí. Návaznost hledá čtenář v potu tváře a často marně. Jako ukázka autorova přerývaného slohu může sloužit příběh o Noře: Na straně 86 jsem narazil na věty: „Zatím nebyl znám osud asi deseti tisíc lidí, které srbská policie zahnala z Blace zpátky do Kosova. Později si uvědomím, že mezi nimi asi byla Nora.“ Nemohl jsem si z předchozích stránek na žádnou Noru vzpomenout, ale zavětřil jsem nějakou pikantní historku, snad romantický vztah stárnoucího politika k mladé asistentce? Prolistoval jsem tedy dosti pečlivě okolní stránky knihy a našel jsem pouze: ..na str. 11 děkuje autor svým spolupracovníkům: „Všechny nemohu jmenovat, ale patří k nim Amela Dedičová,….., Nora, …..,šoféři Milo a Mišo,….“ .. a na str. 93: „V pondělí jsem v Ulcinji objal Noru. Její rodina tu vlastní dům. Opět pracuje, ale o čtrnáctidenních zážitcích na nucených pochodech po Kosovu zatím nemá chuť vyprávět.“ A to je celý příběh o Noře. Z takových úsporných útržků se kniha z větší části skládá. Typickým slohovým útvarem je zkrácené převyprávění projevu nebo jednání s nějakým politikem. Autor používá krátké citáty a prokládá je vlastními větami. Zda ten člověk mluví pravdu nebo lže, se zdá autorovi natolik jasné, že se svým názorem čtenáře zapomíná seznámit. Mně často unikal i smysl sdělení. Například odstavec o jednání s ministrem zahraničí (str. 269) končí větami: „Svilanovič viděl hlavní ohrožení v tom, že osmdesát procent vládní energie spotřebovává Preševo, Kosovo a vztahy s Černou Horou, a proto nemohou řádně plnit své volební sliby. ‚Kolubara demonstrovala za svržení Miloševiče. Nechtěl bych, aby se postavila proti nám proto, že nemáme čas transformovat zemi.‘“ Jestli je Kolubara nějaké důležité město, továrna na transformátory, nebo ministrova manželka, to už jsem se nedozvěděl. K vyloženě technickým nedbalostem patří časté uvádění data bez roku. Na straně 11 čtu: „Kontaktní skupina .. 9. března v Londýně vyzvala Miloševiče..“ Jedu očima po textu zpět a téměř o stránku předtím narážím na rok 1998. Je to on? Není? Možná ostatní čtenáři dávali ve škole větší pozor, ale mně četbu ztěžovalo mimo jiné to, že autor automaticky předpokládá, že čtenář ví, ve které zemi které jugoslávské město leží. Když píše o vládě v Bělehradě, Prištině nebo Podgorici, neobtěžuje se připomenout nám slabším v zeměpise, že se jedná o Srbsko, Kosovo nebo Černou Horu. (Snad jsem to nepopletl.) Kniha byla asi obtížně čitelná nejen pro mne, ale i pro redaktorku Evu Lorencovou. Na začátku strany 220 jsou například podivně promíchané odstavce, které k sobě evidentně nepatří. Ale protože ani ostatní odstavce v knize na sebe valně nenavazují, uniklo to snadno při korektuře pozornosti. Jiří Dienstbier malou pečlivostí svého vyprávění snižuje hodnotu své knihy. Přitom by bylo tak zajímavé dozvědět se nezávislé názory člověka tak hluboce zasvěceného do situace. Jakž taž pochopíme, že: - bombardování Srbska bylo nesprávné a neúčinné - Kosovská osvobozenecká armáda je přinejmenším stejná banda lotrů jako srbské polovojenské jednotky a že je živena z peněz mezinárodního zločinu - že Koštunica je lepší prezident Srbska než Miloševič - že Stipe Mesić je lepší chlapík než předchozí prezident Chorvatska Franjo Tudjman Tedy čekal jsem, že z knihy zmoudřím trochu víc. Jestli byly Dienstbierovy zprávy pro OSN obdobně nesrozumitelné jako jeho kniha, nedivím se, že se mu nepodařilo obrátit kolo dějin správným směrem.