Victor Hugo ve svém posledním románu „Devadesát tři“ (1874) zaostřuje objektiv do jediného roku 1793. V něm se Velká francouzské revoluce a její ideály mění v období teroru. Hugo zachycuje tento historický zlom i složitosti a roztříštěnost revolučního procesu na pozadí střetnutí osudů tří postav. V Hugově sociální studii Markýz Lantenac vede protirevoluční selskou vzpouru v kraji Vendée a svádí při ní nelítostné boje s vlastním prasynovcem a stoupencem revoluce Gauvainem. Na vše dohlíží zvláštní zmocněnec konventu, bývalý kněz Cimourdain, který shodou okolností byl Guavainův vychovatel. Každý představuje věrnost jiné době – Lantenac minulosti, Cimourdain přítomnosti a Gauvain budoucnosti. Rozpory mezi nimi jsou nesmiřitelné a pramení z nich kruté jednání bez soucitu. Postavy revoluční doba nutí k úvahám o svobodě a právu, svědomí, lidskosti, a zavádí je až k nejtragičtějšímu rozporu mezi věrností revoluci a osobními city.
Román „Devadesát tři“ patří k vrcholným dílům francouzského romantismu a je jedinečným příkladem románového eposu o národní svobodě. Hugo se myšlenkou napsat historický román o francouzské revoluci 18. století zabýval po dlouhou řadu let. Svému nakladateli Lacroix už v roce 1863 napsal: „Stojím na prahu velkého románu, který mě přitahuje, ale před jehož nesmírností stojím v rozpacích." Přestože autor v textu místy upřednostňuje revolucionáře, jsou republikáni i roajalisté vylíčeni podobně, jako idealisté s vysokými cíli, zcela oddaní svým protichůdným cílům a připravení vykonat kruté a bezohledné činy, jsou-li v boji vnímány jako nezbytné. Román v době vydání vyvolával protikladné recenze a Hugo byl kritizován za "hledání inspirace u démona revoluce" a za popis Bretaňců jako "divochů", kteří „mluví mrtvým jazykem, což je asi tolik jako ukládat své myšlenky do hrobu."
