(...) Bachmannová příběhy svých hrdinů vypráví jakoby "mimoběžně", jak se jednou o jejím stylu vyjádřil esejista Jean Améry. V žádném případě to však nesmí svádět k tvrzením o "ženské perspektivě" a podobným klišé. Její způsob psaní je veden spíše snahou myslet naráz intuici i rozum, bolest i poznání, ženské "já" i mužské "alter ego", postup i ztrátu.
