I nejlepší absolventské práce vysokoškoláků bez průniku na veřejnost zapadnou prachem univerzitních knihoven. Takový konec naštěstí nepotkal závěrečnou práci Bc. Petra Mareše. Jeho pramenná sonda do života renesančního rytíře žijícího v druhé polovině 16. století je jak vzhledem k torzálně dochované korespondenci, tak s přihlédnutím k počátečnímu badatelskému úsilí bez nadsázky zdařilou. Úvodní třicetistránková studie uvede čtenáře nejen do badatelsky módního 'každodenního' života příslušníka stavu nižší šlechty. Poskytne genealogický, majetkový, hospodářský i kulturněhistorický 'mikropohled', jak jej lze z dochovaných pramenů rekonstruovat. Autor si je vědom problémů, které z takového pokusu vyvstávají, a před čtenářem je neskrývá. Výjimečně jej ponechá v dohadech, např. v otázce náboženské orientace (s. 35), takže se lze domýšlet, že Marešův rytíř byl katolík. Studium zařazení nižší šlechty do celku předbělohorské společnosti je i přes dosud vykonanou práci spíše v počátcích, což dokládá i seznam literatury v Marešově studii i v doslovu M. Hrubé. Další bádání by v případě rytíře Myšky ze Žlunic možná ještě přineslo zajímavé výsledky či hypotézy či nové postřehy o rodinných vazbách a klientelských vztazích nižší šlechty, o hospodaření na statcích drobné šlechty (jak je rekonstruoval již před více než 30 lety R. Anděl), nebo o finančních transakcích podnikaných v Čechách druhé půle 16. století. Přehledně a jasně koncipovaná a napsaná studie je jistě výsledkem pracného archivního studia. V poznámkovém aparátu citované odborné tituly by bylo ještě možno rozšířit a nalézt tak analogie k pojednávanému tématu. Z hlediska stylistického možno podotknout, že autor mohl upustit od některých beletrizujících pasáží a frází (s. 10:'vyhlídky příliš růžové', s. 13.'nějaké bohaprázdné nicnedělání', s. 14:'šlechty, trávící svůj čas na lovech a rozpustilými zábavami'; tamtéž: 'všichni napjatě očekávali příchod potomka'), event. mohl dbát na jistější slovosled a slohovou čistotu (s. 29:'Ten tuto sumu', s. 36:'podobně pravděpodobně', s. 37 frázovité:'Co napsat závěrem?') i jasnější vyjádření (s. 11:'Čas na sebe nedal dlouho čekat'). Několik překlepů či gramatických chyb samozřejmě celkově práci nediskvalifikuje. Příprava edice 73 písemností odrážejících rodinné, příbuzenské i přátelské vztahy včetně finančních a politických dokladů byla zajisté velmi pracná. Autor komentuje dochovanost vydávané korespondence ve fondu roudnických Lobkoviců v žitenické pobočce oblastního litoměřického archivu. Připojil i přehled edičních zásad, jimiž se řídil. Také se pokusil určit vznik písemností dosud nedatovaných (u dopisu na s. 99 lze spíše uvažovat o přelomu března a dubna). K edici mám však několik výhrad. 1. Editor se mohl vyjádřit k poněkud regresivní podobě zvoleného edičního postupu (zvláště neúčelově ponechané zdvojené hlásky tam, kde se evidentně nevyslovovaly: 'pátekh, pěthi, liddem, létta, raddy, dánn,', či neopravené a matoucí dubletní varianty 'Tebe-debe, máte-máde, probustí-propouští', což rozhodně neodpovídá autorem proklamované 'srozumitelnosti' edice pro 'širší obec čtenářů' /s. 43/). Myslím si, že vydavatel by neměl propadnout kouzlu archaické grafické podoby textů. Zvláště, jde-li o korespondenci, jejímiž nositeli (autory) bylo více osob. 2. Editor nevytvořil regesty, takže je nutno opravdu přečíst korespondenci celou. (Pokud jde o záměr, pak je to jistě vtipný způsob, jak přimět vážné zájemce o historii k pečlivému pročtení celé edice.) 3. Editor bohužel neopatřil alespoň některé z listů vysvětlujícím komentářem (s. 76-78, 96), přičemž běžný čtenář nemusí mít ponětí o lobkovické aféře 1593-1594 a nemusí si ani ihned vybavit dramatické jaro a léto v Čechách 1608 před podpisem libeňského míru. Podobně lze litovat, že nebyl přepočten čas (s. 58) 4. Lze pochopit záměr uspořádat edici podle sledu 'jak je řazena ve fasciklech'; mám však za to, že chronologické, autorské či tematické řazení by edici prospělo více. Archaizmy vysvětluje připojený slovníček; nedostaly se do něj bohužel výrazy 'nadýmiti, naníčko, poodtříbeno, pryskyřičné, rešt, štolování, švorc, špízy', které dnes skutečně nemusí být běžně srozumitelné. Jmenný a místní rejstřík, seznam zkratek a rodokmen Myšků ze Žlunic knihu uzavírají. U identifikace osob lze vyjádřit jistý údiv, že nebyly použity práce A. Sedláčka či Krále z Dobré Vody, zato pochybný Myslivečkův Erbovník své místo našel. (Opravdu na okraj: R. Anděl redigoval pouze třetí díl ediční řady Hrady, zámky a tvrze…, nikoli všechny svazky). Marešova studie a edice je doprovozena shrnujícím doslovem-studií M. Hrubé. Vzhledem k tomu, že je v tiráži označena za redaktorku publikace, možná spadá většina výtek k Marešově práci na její zodpovědnost. M. Hrubá stručně a přehledně zhodnotila stav dosavadního bádání o nižší šlechtě, její společenské a stavovské zařazení a poskytla přehled dosavadních edicí její korespondence. Připojila také stručné (pomocněvědné) vysvětlení vývoje listu (dopisu) jako historického pramene. Ani její studie se nevyvarovala drobných přehlédnutí a omylů. (Kromě neúspěšných zápasů se zájmenem 'jenž': Sborník ke Šmahelovým narozeninám nese titul Husitství-Reformace-Renesance, autorem Encyklopedie českých tvrzí I z r. 1997 je Ladislav Svoboda; autor studie o Zd. a Polyxeně z Lobkovic se jmenoval Miloslav Volf. Zabýval-li se R. Anděl lenní šlechtou z pomezí Království českého a Horní Lužice, nelze ani s nadsázkou označit toto místo za 'východní část severních Čech'). Prvotinu Petra Mareše lze s dobrým svědomím přijmout jako plod poctivé heuristické práce a ediční počin, jenž si zaslouží ocenění. Zvláště s přihlédnutím k tomu, že jde o výsledek závěrečné práce původně bakalářské. Milan Svoboda