Leonora Carringtonová (6. dubna 1917 Clayton-le-Woods – 25. května 2011 Ciudad de México) byla anglicko-mexická malířka a spisovatelka, představitelka surrealismu. Od dětství byla obtížně zvladatelná, kvůli čemuž ji vyloučili ze dvou škol. Ukázalo se, že jediné vzdělání, proti němuž se nebude bouřit, je umělecké. Načas ji rodina poslala za tím účelem do Florencie, roku 1935 navštěvovala Chelsea School of Art v Londýně, s pomocí přítele jejího otce Serge Chermayeffa pak přešla na akademii, kterou si v Londýně založil francouzský malíř Amédée Ozenfant. Zde studovala v letech 1935-38. Brzy ji uchvátil surrealismus, zejména v podání německého surrealisty Maxe Ernsta. V roce 1936 Leonora viděla jeho dílo na Mezinárodní surrealistické výstavě v Londýně a v roce 1937 se s Ernstem osobně setkala na večírku. Vznikl mezi nimi milostný vztah a odjeli spolu do Paříže, kde se Ernst okamžitě rozešel se svou dosavadní ženou. V roce 1938 společně opustili Paříž a usadili se v Saint Martin d'Ardeche v jižním Francii. Po vypuknutí druhé světové války z Francie uprchla, a to do Španělska. K úzkostem z politické situace se přidaly u Leonory vážnější psychické problémy a propadla psychóze. K jejímu zhroucení došlo na britském velvyslanectví v Madridu. Její rodiče ji okamžitě nechali hospitalizovat. Po propuštění do domácí péče v Lisabonu Leonora utekla a hledala útočiště na mexickém velvyslanectví. Na velvyslanectví nalezla opravdu pochopení, mexický velvyslanec Renato Leduc, blízký přítel Pabla Picassa, jí poskytl pohostinnost a dokonce si ji vzal za ženu, aby získala ochranu manželky diplomata. Po válce se jejím patronem stal surrealistický básník Edward James, který koupil mnoho jejích obrazů a uspořádal jí v roce 1947 výstavu v galerii Pierra Matisse v New Yorku. Hodně ji podporoval také André Breton, který ji přiměl literárně zpracovat její zážitek psychotického propadu. V závěru života malovala občas také portréty. Ve své vlasti, v Anglii, nebyla dlouho vnímána, svou první výstavu zde měla až roku 2010.
