Píšu romány o lidech, kteří se podobně jako já snaží porozumět sobě samým, světu, který je obklopuje, a nalézt v tom světě své místo.
Můj příběh:

Nemůžu začít jinak než příběhem mých rodičů, který mě odjakživa fascinoval. Poznali se roku 1967 v tanečním sále v Bronxu, který provozovala katolická diecéze města New York. Otec, čerstvý imigrant z Itálie, neuměl anglicky. Matka, americká učitelka na druhém stupni základní školy, s irskými kořeny, neuměla italsky. "Mluvili jsme řečí lásky," vzpomíná dnes matka. Když se v roce 1969 otec rozhodl vrátit do Itálie, matka jela s ním.

První dva roky svého života jsem strávila v útulné vile v Turíně. Bulváry lemované stromy, secesní kavárny a výhled na zasněžené vrcholky Alp... Otec, který měl za sebou patnáctiletou službu u karabiniérů, nastoupil jako hlídač v továrně Fiat. Matka se stala ředitelkou mezinárodní základní školy.

Když mi byly dva roky, přestěhovali jsme se na newyorský Long Island. Otec si zvykal na život v nové zemi obtížně a své pocity přenášel na plátna, která pak zdobila všechny zdi v našem dome. Jeho posedlost naplněním "amerického snu" se stala ústředním tématem mé četby a později také vlastní tvorby (nikoho tudíž asi nepřekvapí, že jednou z mých prvních nejoblíbenějších knih byl Velký Gatsby).

Matka mi dlouhé hodiny předčítala a vyprávěla vlastní příběhy, které jsem začala přetvářet v divadelní představení. Jako herce jsem používala panenky a matka mi byla prvním nadšeným divákem. Otec mě a mého bratra každý víkend vozil do knihovny, kde jsme si pokaždé napůjčovali hromady knih. Tyto pravidelné výlety stály u zrodu mé lásky k četbě.

Pár kroků od dveří našeho domu se rozprostíral oceán, a já budu až do smrti milovat solí provoněný vzduch. Jako zahrada nám sloužil neudržovaný park, kde jsme s bratrem trávili spoustu času při dobrodružných hrách, v nichž jsme pokaždé měli roli hrdinů.

Jak mi to všechno chybělo, když jsem se přestěhovala do Washingtonu! Nicméně právě tam, na Americké univerzitě, se z mé lásky ke knihám stala náplň života. Rodiče si přáli, aby ze mě byla právnička, ale já už tehdy věděla naprosto jistě, že literatura je pro mě útočiště i dar. Vrhla jsem se do čtení – Dostojevský, Edith Whartonová, Fitzgerald – a s nově nabytým sebevědomím jsem začala psát povídky.

Na konci druhého ročníku jsem poznala svou životní lásku: studenta hudby Justina. A od té doby jsme zkrátka spolu.

V roce 2000 jsme se už jako manželé přestěhovali do Bostonu. Právě tehdy mi přišel dopis z Univerzity v Iowě, kde stálo, že jsem byla přijata do jejich programu tvůrčího psaní. Byl to pro mě takový šok, že jsem jim raději hned zavolala, jestli náhodou nejde o nějaký omyl. Nebyl to omyl, a já tak mohla strávit následující dva roky v neuvěřitelně podnětném prostředí, kde jsem konečně začala brat své psaní vážně.

Po dokončení studií jsme se s manželem přestěhovali do New Yorku, kde jsem přednášela literaturu a tvůrčí psaní na univerzitě. Pak mě ale začala nahlodávat myšlenka na založení vlastního institutu tvůrčího psaní. Za sídlo jsem zvolila náš dům na Sackett Street a začala skromně: první lekce se zúčastnilo osm studentů a výuka probíhala u našeho kuchyňského stolu. Po jedenácti letech můžu pyšně a s nadšením oznámit, že mým workshopem prošlo přes dva a půl tisíce adeptů spisovatelského řemesla. Pracuji také jako redaktorka pro několik newyorských nakladatelství.

V přestávkách mezi vyučováním, psaním, redigováním jsem porodila dvě děti. Udržují mě v poklusu, poskytují mi nekonečnou inspiraci a od té doby, co viděly obálku první máminy knihy, projevují nebývalou lásku k hadrovým panenkám. Žijeme spolu s mým manželem, spisovatelem Justinem Feinsteinem v Brooklynu a je nám tady dobře.