Daniil Andrejev byl druhorozeným synem významného ruského spisovatele Leonida Andrejeva. Se svým otcem však po bolševické revoluci neodešel do emigrace, ale zůstal v rodině svých moskevských příbuzných, a tedy v sovětském Rusku. Od 20. let je literárně aktivní, nepatřil však do oficiální sovětské literatury a během jeho života nebylo žádné z jeho děl publikováno. V roce 1947 byl zatčen a spolu se skupinou svých známých odsouzen za protisovětskou činnost k pětadvacetiletému trestu, který měl strávit ve věznici pro politické vězně ve Vladimiru nad Kljazmou. Jeho žena byla poslána do koncentračního tábora Dubravlag v Mordvinsku. Po Stalinově smrti došlo ke zmírnění podmínek v sovětském vězeňství, díky čemuž mohli manželé navázat písemný styk – významnou část jejich korespondence představuje právě tato publikace. Alla Andrejevová byla propuštěna v roce 1956, Daniilu Andrejevovi byl trest snížen na deset let a propuštěn byl v roce 1957. Jeho zdravotní stav však byl velmi vážný a už roku 1959 básník umírá. S jeho dílem se veřejnost začala seznamovat až v 60. letech 20. století díky publikovaným básním a v 70. letech prostřednictvím samizdatu. Vydávání jeho díla bez cenzurních zásahů začíná až po roce 1989. Většina děl sepsaných před rokem 1947 však byla zabavena a zničena sovětskou tajnou policií, dochovala se jen ta díla, která byla vytvořena během věznění a krátce po něm.
