Florbela Espanca (1894-1930) žila v době, kdy se v Portugalsku začaly ženy prosazovat ve veřejném životě. Byla současnicí první portugalské lékařky i zakladatelky Republikánské ligy portugalských žen. Mezi spisovatelkami počátku 20. století vynikla originalitou tvorby, jež zahrnuje pět sbírek poezie (převážně sonetů), dvě sbírky povídek, dopisy a deník. Espanca pobuřovala konzervativní společnost způsobem oblékání, mimomanželskými vztahy, rozvody, erotičností a vzpourou proti konvencím ve své tvorbě, a Portugalsko jí neodpustilo ani po smrti: její busta směla být odhalena teprve v r. 1949. V dětství nemohla počítat s láskou matky a její vztah k otci byl problematický. Důvěrníkem a rádcem byl Florbele bratr Apeles, ten se však r. 1927 zabil při pádu letadla, které sám řídil. Složité rodinné vztahy, nevydařená manželství i další životní neúspěchy (nedokončená studia práv, obtížné prosazování tvorby) ji vedly k neustálému sebezpytování. Střídání pochybností o sobě samé s pocitem vědomí výlučnosti až narcismem svědčí o Florbelině duševní labilitě, již prozrazuje i její deník. Poslední zápis, výkřik „Když nejsou nová gesta ani nová slova!“ v něm byl učiněn šest dní před spisovatelčinou smrtí (zřejmě sebevražednou).
