Knižní pól Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Knižní pól není zasněžený. Nebo je, ale literární redaktor a publicista ZP si ke knihám cestu vždycky nějak prošlape. Tohle je ještě nadílka předvánoční, ale my, nadšení čtenáři, už dávno přece nedělíme knihy na ty vánoční a jiné. Nenechte si těmito načasovanými kategoriemi zmást - hledejte dobré knihy podle svého gusta. Knižní pól je jeden z vašich pomocníků.
Knižní pól 3. 12. 2016
Čtenářskému zájmu o příběhy alternativní historie či budoucnosti úspěšně vycházejí vstříc autoři z různých koutů světa. Připomenu aspoň tři tituly, které v Česku už vyšly. Rus Vladimir Sorokin varuje svým fantastickovizionářským Dnem opričnika. V Německu ovládl žebříčky prodeje satirický román syna maďarského exulanta Timura Vermese o Hitlerovi, který nezemřel, ale usnul a v roce 2011 se v Berlíně probudil. Tahle komedie se jmenuje Už je tady zas. Michel Houellebecq popsal velmi sugestivně vyvanutí evropské demokracie a její nahrazení islámským režimem v románu Podvolení. Na britských ostrovech ještě nikdo nepřekonal George Orwella a jeho dystopii 1984, ale ani anglicky psaná literatura nezůstává pozadu. Nakladatelství Argo právě uvedlo v českém překladu Petry Johany Poncarové knihu Lavieho Tidhara Muž leží a sní. Lavie Tidhar je, jak jméno napovídá, další z řady současných britských autorů imigrantů nebo jejich potomků. Tidhar je ale překvapivě odjinud než jejich většina – narodil se v izraelském kibucu a než se před třemi lety usadil v Londýně, žil v Jižní Africe, v Laosu a na souostroví Vanuatu v Pacifiku. Letos mu bylo čtyřicet a stačil posbírat podle Wikipedie už dva tucty nejrůznějších cen. Za román Usáma získal v roce 2012 World Fantasy Award, nejvýznamnější ocenění v žánru.
Román Muž leží a sní je o jiné minulosti. V roce 1933 sice v Německu volby vyhrál Hitler, ale než se nacisté na cokoli zmohli, moc jim sebrali komunisté s Ernstem Thälmannem v čele. Ovšem jako Stalinova parta se chovali podobně a z Německa, pokud to před zatčením stihli, utíkali nejen Židé, kteří na tom byli stejně, ale taky bohatí a fašisté, esesáci a členové NSDAP. Jen Göring se přidal ke komunistům. Román Muž leží a sní se odehrává v listopadu 1939. Hitler se v londýnském exilu živí jako soukromý detektiv pod svým nome de guerre Wolf. V Anglii míří k podobnému vítězství jako nacisté v Německu před šesti lety Oswald Mosley se svou fašistickou partají, jejíž černokošiláči se chovají úplně stejně jako SA. Hitlera-Wolfa během toho měsíce zmlátí policajti i Židé, zažije krutá ponížení, setkává se s bývalými kamarády Hessem i Goebbelsem. Vystupují tu všechny možné historické figury, ale v obrácených rolích.
Jak to dopadne, prozrazovat nebudu. Ale za pozornost stojí, že Tidhar do románu Muž leží a sní vložil leccos ze současnosti, především nenávist k migrantům, a připomíná tak, že Anglie nemusí nutně zůstat symbolem vlídné podoby demokracie.
Zato Peter Pomerantsev to v knize Nic není pravda a všechno je možné píše o Anglii dnešní. To není fantasy, ale příběh o tom, že se Velká Británie už ruskými penězi v podstatě nechala položit na lopatky. Pomerantsev je Rus, který se sice narodil v Kyjevě, ale když mu byl rok, rodičům se podařilo odjet a tak se z Pjotra stal Peter. V roce 2001 se vrátil do Ruska. Jako muž z Londýna měl všude otevřené dveře. Začal pracovat pro televizi TNT a poznal, jak to v Rusku chodí a co pro kremelskou propagandu znamená televize. Když to po osmi letech zabalil, zjistil, že Rusům v Londýně patří už kdeco a tamější právníci ruským penězům ochotně slouží. Ví o tom hodně, protože dostal práci v týmu, který připravoval bulvární dokumentární seriál jedné angloamerické kabelové televize Seznamte se s Rusy. Takže Rusy doma i na Západě poznal dost důkladně zblízka. O tom všem v knize Nic není pravda a všechno je možné píše s věrohodnou přímočarostí a z té knihy trochu mrazí. Píše o oligarchovi Borisi Berezovském, který do Kremlu dostal Putina a později v exilu spáchal sebevraždu. Píše o Vladislavu Surkovovi, zřejmě hlavním tvůrci současného systému. Surkovovi se přezdívá „kremelský demiurg“ nebo také „politický technolog veškeré Rusi“. Intelektuál, který vytváří opoziční strany a občanské inciativy, šedá eminence a génius PR. Údajný autor satirického románu Téměř nula, který vyšel pod jménem Natan Dubovickij se Surkovovou předmluvou. První reklamní kampaň Surkov dělal pro Michaila Chodorkovského.
Jak se Rusům podařilo obehrát Západ? Proběhlo to podle Pomerantseva asi nějak takhle: Rusové udávají tempo a trend. Protože na tom pracovali o několik let déle, protože když se jejich sovětský svět rozpadl a oni byli vystřeleni do chladného kosmu, museli se učit mnohem víc a rychleji než ostatní. Stali se postsovětskými o chvilku dřív, než celý svět začal být post-všechno. Postnárodní a postzápadní a post-Bretton Woods a post-všechno ostatní. Jurijové Gagarinové kultury nulové gravitace.
Knihu Petera Pomerantseva Nic není pravda a všechno je možné vydalo nakladatelství Dokořán v překladu Martina Weisse.
Do třetice raději něco nadějnějšího. Polský novinář Mariusz Szczygieł je díky své knize Gottland, která poprvé vyšla v nakladatelství Czarne před deseti lety, známý nejen doma a v Česku, ale i po Evropě. Přesto se mu podařilo, co málokomu – nespadl mezi svět celebrit, zůstává ve svých padesáti letech novinářem mezi lidmi. Podle mne proto, že si na celebritu nehraje, s lidmi pořád rád mluví a tak i oni s ním. Ve své nové knize Projekt: pravda to bezděčně zachytil ve scénce z vlaku: V kupé seděl osamělý muž, ani ne čtyřicetiletý. Podíval se na mě, rozzářil se, jako by spatřil dlouho neviděného bratra, a řekl: „Pan Szczygieł! Vy se mě určitě budete chtít na něco zeptat.“
A tak se Szczygieł dozví, že Maciej Piotrowski jede do Grudziądze a proč. A Piotrowski Szczygiełovi za rok napíše e-mail, jak slíbil. Jel do Grudziądze začít nový život, protože v tom venkovském městě se žije mnohem levněji než ve Varšavě, a popisuje stručně, obyčejně, jak se mu vede. Szczygieł totiž do knížky Projekt: pravda sbíral osobní pravdy lidí, s nimiž se potkával. Maciej Piotrowski si pořídil novinový kiosek, trafiku, jak by se ještě pořád řeklo v podobném českém městě, a svou pravdu označil za náhradní. Zní takto: Moje pravda je, že možná dospěju k jiné pravdě.
I když mi tahle Szczygiełova kniha přijde jako jeho nejosobnější, je to zároveň velmi vydařený pokus o zachycení toho, co je lidem společné, společné v té velké rozmanitosti. Szczygieł se ptá Poláků, Čechů, ale zeptá se i v Americe nebo v Barmě. Jsou to vlastně příběhy, krátké historky, které představí zpovídaného, někdy je ta pravda vyřčená právě tou historkou, jindy ji Szczygieł do příběhu vsadí jako svoje poznání. Několik jsem jich pro vás vybral:
– Vždycky je nejlepší rozhodnout se pro to nejjednodušší.
– Úplná změna není nikdy možná.
– Člověk by měl mít všeho méně.
– O rodině nerozhodují pokrevní svazky. Rodina jsou lidé srdci nejbližší.
– Je lepší mít doma džbánek na mléko než Rembrandta.
– Náboženství, kterým někdo mává veřejně jako mečem, tím mečem také sejde.
– Setkání tváří v tvář nenahradí žádný sociální portál.
– Je dobré mít u sebe vždycky stovku. Abyste ji mohli darovat potřebnému.
K té poslední pravdě přidám vysvětlení, které mám i z vlastní zkušenosti ověřené, i když to zní trochu jako z učebnice čarodějnictví. Skoro každá taková pomoc se vám jindy a jinak vrátí. Je to jako s úsměvem. Když se budete na lidi usmívat, budou se i oni usmívat na vás. A není život s usměvavými lidmi lepší než s bubáky?
Mariusz Szczygieł se do knihy Projekt: pravda pustil v době, kdy se potřeboval vyrovnat se ztrátou svého životního druha. A možná právě proto je v ní tolik empatie a bezprostřední přirozenosti. Není to návod na šťastnější život, ale inspirace k hledání. Určitě ne náhodou knihu uzavírá setkání s fotografií českého spisovatele a novináře Jana Herbena, na jejímž rubu Herben napsal úvahu o tom, co po něm zůstane. A Szczygieł ji stručně shrnuje do překvapivé metafory: Milí spisovatelé a autoři, to, co po nás doopravdy zůstane, je krásný letní den.
Knihu Mariusze Szczygieła Projekt: pravda vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj v překladu Heleny Stachové.
16.1.2017
