Ty povídky Alice Munroové jsou jako romány
Tomáš Weiss
"Alici Munroovou jsem začala vnímat před víc než dvaceti lety, když se v americkém časopisu New Yorker tiskly poměrně pravidelně její povídky. Nesmírně jsem si ji oblíbila a postupně jsem si přečetla všechno, co napsala. A když jsem v kanadské Victorii objevila stylové knihkupectví, které se svým prvním manželem založili, staly se pro mě návštěvy Munroo Bookstore na Government Street pravidelným svátkem." To píše ve svém textu o kanadské povídkářce Danica Hollá.
Alice Munroová je třináctou ženou a první občankou Kanady (pokud nepočítáme Saula Bellowa, který měl kanadský jen rodný list a tak si ho Američané nakonec přivlastnili), která získala Nobelovu cenu za literaturu.
Loňské udělení Nobelovy ceny překvapilo i nepřekvapilo. Už jsme si zvykli, že ceny dostávají disidenti za ideologicky zabarvená díla a hlavně romanopisci. Alice Munroová není ani jedno, ani druhé. Cena překvapila, protože ji dostala nenápadná Kanaďanka, žena a ještě k tomu povídkářka.
...To see a world in a grain of sand...píše v jedné ze svých básní William Blake. Pravdu můžeme najít v tom nejmenším z nejmenších. Tak to je i s povídkou. Je skromná, nenápadná ve svém projevu, jakoby seděla schoulená se sklopenýma očima a usilovala o to, nebýt centrem pozornosti. Zvlášť v dnešním předimenzovaném světě, kde velikost rovná se síla a moc, stává se i román mohutnějším a mohutnějším kolosem, který budí hrůzu už jen při představě, že by nám spadnul na nohu. Dnešní román se změnil v literární jumbo jet. Potřebuje pohonné látky v podobě reklam, reklamních triček, autogramiád, facebooků, twitterů a jiných nejrůznějších mediálních prchavých a pomíjejících ataků. Potřebuje prostor, hodně prostoru, chce obsáhnout celý svět, což se, jak víme nedá, protože svět je větší než román.
Nedejme se ale zmást. Za skromností povídky se taky schovává gigantická ambice. Povídka hledá dokonalost a právě to zrnko písku, protože v něm se skrývá celý vesmír.
Oceněná Kanaďanka, přesto že píše o Ontáriu a Britské Kolumbii na západním pobřeží Kanady, o geograficky limitovaném pásmu, vytvořila si vlastní nevelké literární území, které by se dalo nazvat krajinou Alice Munroové. Přes toto geografické ohraničení rezonuje v jejích povídkách lidská, pravdivá a nekonečná univerzálnost a světovost. Ozývá se z nich taková upřímnost, intimita a soucit, že jsem v jejím psaní vždy narážela na vlastní ukryté pocity. Její povídkou jsou koncentrovanými romány. Je třeba soustředěně hlídat každý řádek, aby nám nic neuniklo. Staví se tu do opozice přítomnost s minulostí, názor proti názoru, naděje proti zklamání. Obyčejný, navenek nezajímavý život, obdaří Munroová krásou a stane se jedinečným. Jakoby se často dívala na lidské osudy po mnoho let bez pravidelnosti a kontinuity. Zachytává je a dělá z nich momentky. Vývoj postav a cíl jejich putování není pro ni důležitý. Vidí a pozoruje je jako mihnutí na životní cestě. Nejčastěji píše v povídkách o tom, že její hrdinové nevidí a nechápou. Není zastánkyní vysvětlování nebo nějaké analytické interpretace. Je někdy až brutálně nesentimentální, nemetaforická, ale nikdy není vulgární nebo laciná. Tak, jako krajina v oblasti Ontária, která připomíná nedramatický americký Středozápad, kde přežívali jen ti nejsilnější, i povídka je jako literární útvar nenápadná, ale pokud chce přežít, musí být silná a reálná. Tak jako Alice Munroová. Půvabně decentní se svými šedými vlasy. Jakoby s přibývajícími roky nabývala inteligentní šarm a přímočarost svého spisovatelského stylu.
Alici Munroovou velmi často přirovnávají k Čechovovi. Nemusíme s tím ale tak úplně souhlasit. Ano, s Čechovem ji spojovala jedna touha, která posedne časem každého povídkáře. Napsat román. Naštěstí oba velmi brzo pochopili, že tudy pro ně cesta nevede, a rychle se vrátili ke své parketě, kde jsou opravdu mistry. Když se Munroová pokoušela o román Death of White Fox nebo The White Norwegian (tyto dva názvy stále alternovaly), měnil se neustále v povídky. Zůstal nedokončený. Podobně to bylo s Antonem Pavlovičem, který snil, že jednou napíše román Povídky ze života mých přátel.
Alice Munroová mi připomíná literární gotikou autorky amerického Jihu – Flannery O Connorovou, Carson McCullersovou, Eudoru Weltyovu nebo třeba Jamese Ageeho a jeho román Smrt v rodině. Ani Munroová se nebojí psát o utopené dívce, chromé ženě nebo mrtvém dítěti. Je neúnavnou hledačkou. V jejích rukách se všednost každodenního života mění na vzácná zrnka písku. Svými povídkami obsáhla celý svět. Při jejich čtení jsem si uvědomila, že se cítím privilegovaná žít ve století, kdy takoví povídkářští velikáni píšou a žijí.
Danica Hollá
psáno pro Revue svetovej literatury, do češtiny přeložil Tomáš Weiss
12.3.2014
