Bájné zvíře Lacan konečně tak trochu i česky!
Tomáš Weiss
Psychoanalytik Jacques Lacan, "francouzský Freud", je v českém prostředí známý hlavně jako inspirační zdroj jiných myslitelů a literátů. Jeho dílo zatím do češtiny přeloženo nebylo. I proto je doslov ke knize Lacan a Freud výjimečný. Knihu napsal Jiří Pechar, doslov, který s laskavým svolením nakladatelství Slon publikujeme, napsal Martin Petráš.
Lacanův návrat k Freudovi
Julian Kotuła, překladatel knížky Slavoje Žižeka How To Read Lacan do polštiny, doprovodil text proslulého a hyperplodného slovinského filosofa krátkou předmluvou s názvem: „Jak číst něco, co není, aby z toho přece jen něco bylo?“, v níž se zamýšlí nad tím co by mělo asi znamenat „číst Lacana“ a jím často zdůrazňovaný postulát „návrat k Freudovi“ v zemi (v Polsku), kde se není moc k čemu vracet: Poláci na většinu Freuda stále čekají. Přestože český čtenář skoro všemi spisy zakladatele psychoanalýzy disponuje (na čemž má mimochodem značný podíl Jiří Pechar), nemůže ani on dodneška posoudit, co vlastně Lacan tím „návratem“ myslel. Počeštěný Lacan zatím skoro neexistuje z důvodů, o nichž autor předchozího textu informuje. Obdobná situace panuje i u polských sousedů. Není tedy divu, že lačný čtenář v nouzi rád sáhne po neúplných překladech do dostupných jazyků anebo po literatuře z druhé ruky. První možnost. Druhá spočívá ve čtení Lacana v originále, „v textu“, jak říkají Francouzi. V Čechách to však provozují, pokud jsem správně informován, právě jen Jiří Pechar a v poslední době Josef Fulka. Pechar se psychoanalýzou a texty „francouzského Freuda“, jak někdy Lacanovi přezdívají, zabývá již hezkou řádku let.
S Lacanovou francouzštinou je svízel. Nejen pro překladatele. Francouzi sami často reptají na jeho gongoristické a „barokní“ (jak říkají) vyjadřování oproti „srozumitelnému“ Freudovi, tvrzení zcela mylné, jak se může rychle přesvědčit každý, kdo se do podrobného studia Freudových spisů pohrouží. Ostatně výtka adresovaná intelektuálskému žargonu psychoanalýzy doprovází averzi k ní odjakživa a současné tažení proti psychoanalýze je jen poslední proměnou onoho starého úkazu. Víme však také, že studium nesnadných textů (nejen psychonalytických) doprovází často naopak zvláštní radost. Dva z prvních Lacanových žáků (později se s ním rozešli) J.Laplanche a J.-B.Pontalis, autoři ve Francii základního a nevyhnutelného Slovníku psychoanalýzy (Vocabulaire de la psychanalyse, vyšel v roce 1967 a je zaměřen na Freuda), o tom napsali: „stali jsme se galejníky slov, nacházejíce pronikavou slast v tom, vítězit nad nepřízní psychoanalytických termínů“. Svět i styl Lacanových textů je svébytný a přístup k němu vyžadoval i od připravených čtenářů určité úsilí už v době, kdy Lacan ještě tak docela Lacanem nebyl. Když mu, pětatřicetiletému psychiatrovi známému tehdy jen v úzkém kruhu profese, redaktoři Francouzské encyklopedie (a nebyli jen tak ledajací, jednalo se o historika Luciena Febvra a neuro-psychiatra Henriho Wallona) svěřili někdy na počátku roku 1936 sepsání článku o rodině pro osmý díl nesoucí název „Duševní život“, byl nucen svůj dlouhý text mnohokrát přepisovat. Z memoranda, které se o této spolupráci zachovalo vyplývá, že se autor choval k požadavkům redakce velmi vstřícně a článek, i když zdlouhavě a po částech, vylepšoval a vyjasňoval, zachovávaje přitom svůj systém „extrêmement personnel“ (velmi osobní), z čehož se dá usoudit, že Lacan nezatemňoval svůj sloh úmyslně, jak se často omílá, snažil se být naopak pochopen a své texty svědomitě přepracovával - i když s tvrdošíjností jemu vlastní -, pokud námitky pocházely od lidí, kterých si vážil a se kterými mohl navázat opravdový dialog. Podobné svědectví máme od filosofa Françoise Wahla, který s ním v nakladatelství Seuil redigoval Écrits (Spisy), soubor statí vydaných v roce 1966 a čítající 924 stran, jímž se Lacan představil širší veřejnosti. Článek o rodině nakonec v Encyklopedii vyšel v roce 1938 a nese dnes název Rodinné komplexy ve formaci individua. Byl příliš dlouhý, než aby se do Écrits vešel. Objevil se poprvé jako samostatná knížka v roce 1984 a je přetištěn v Autres écrits (Jiné spisy), v souboru menším, čítajícím „pouze“ 615 stránek, většinou kratších textů, vydaném dvacet let po Lacanově smrti v roce 2001. Když k tomu pak připočteme 26 dílů ne zcela přesně nazvaného Semináře - ve skutečnosti se jednalo spíše o přednášky, v nichž Lacan dal občas slovo některým svým spolupracovníkům (zatím jich vyšlo oficiálně 15, ostatní kolují jako samizdaty) - a několik menších textů vydaných mimo, dosáhne Lacanovo dílo úctyhodného objemu.
Jestliže zde raný článek Rodinné komplexy zmiňuji, není to jen pro ilustraci potíží, s jakými se setkával jeho způsob vyjadřování, ale rovněž proto, že zpětně osvětluje to, co se ukáže naplno až později, že totiž Lacan po celou dobu svého působení velmi pozorně a citlivě reagoval na intelektuální a kulturní proměny své doby. Zatímco Freud se snažil generalizovat svá klinická fakta pomocí antické tragédie, vidíme tu jeho francouzského následovníka, tehdy mladého a neznámého, hledat pro „Oidipa“ oporu v sociálních vědách. Vychází zde z Durkheimovy přednášky Manželská rodina, kterou poprvé vydal teprve v roce 1920 Marcel Mauss. V Durkheimovi ho zaujala úvaha o úbytku otcovské autority, vyplývající ve Francii ze zákona o ochraně dítěte z roku 1889, který umožňuje zbavení otcovské moci a přenáší tak někdejší suverenitu otce v rodině na stát. Bystrý psychiatr si ihned uvědomil, že vývoj moderní rodiny bude mít v budoucnu dopad na psychoanalytickou doktrínu. Jestliže chce tedy psychoanalýza i ve změněném sociálním kontextu nadále existovat, bude muset přestat jen mechanicky opakovat freudovské závěry vycházející z vídeňské zkušenosti na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Jestliže psychoanalýza nehodlá rezignovat na nespornou platnost Freudových objevů, ocitá se před nutností celou řadu tradičních konceptů přepracovat, oidipským a kastračním komplexem počínaje. Později (1960) Lacan prohlašuje: „L’Oedipe […] ne saurait tenir indéfiniment l’affiche dans des formes de société où se perd de plus en plus le sens de la tragédie“, což bych přeložil jako „S Oidipem si nevystačíme donekonečna ve společnosti, z níž se čím dál tím více vytrácí smysl tragédie.“ Před více než padesáti lety jasnozřivě předvídá důsledky změn ve způsobu prokreace na celý okruh otázek kolem otcovství, viz například dnešní debaty o otázkách rodičovství v homosexuálních rodinách.
Mladý doktor se velmi záhy zapojil do myšlenkových konfrontací pařížského intelektuálního (a uměleckého) života, navštěvoval přednášky Husserlova žáka Alexandra Koyrého (Husserlova fenomenologie nacházela ve Francii v meziválečném období značný ohlas) a Alexandra Koževnikova, známějšího pod jménem Kojève, který pro něj objevil Hegela (přednášky navštěvoval mimo jinéi i spisovatel Raymod Queneau, který je vydal knižně v roce 1947). Lacan později k oněm dvěma „H“ přidá ještě třetí, Heideggera, a takto vyzbrojen se pustí do kritiky fenomenologické psychiatrie Eugena Minkowského. Tyto exkurze do filosofie a sociologie mu umožní nazírat Freuda v širším kontextu. Jak se dočteme na předchozích stránkách, stal se dalším a rozhodujícím odrazovým můstkem pro Lacanovu teorii Claude Lévi-Strauss a jeho pojetí struktury, které ho odvede od fenomenologie a obrátí směrem ke strukturalismu. Uvědomíme-li si, že Léviho-Strausse samotného přivedly ke strukturalismu Jakobsonovy přednášky v New Yorku v roce 1942 (uchýlil se tam spolu s jinými když jim v Evropě hrozila persekuce), můžeme se bavit nápadem, že (značný) kus Lacanovy teorie pochází od břehů Vltavy.
Kromě knihy o elementárních strukturách příbuzenství zaujal Lacana článek Účinnost symbolismu (L´efficacité symbolique) z roku 1949. Lévi-Strauss svůj článek připsal švýcarskému psychoanalytikovi působícímu v Paříži Raymondu de Saussurovi, synu slavného Ferdinanda, a v několikastránkové pasáži se tam zamýšlí i nad otázkou využití strukturální analýzy mýtu v psychoanalýze. Podobně jako za mnohostí a růzností jazyků můžeme vystopovat poměrně stejnou strukturu, spočívající na omezeném počtu fonologických zákonitostí, můžeme podobně zredukovat rozmanitost obsahů mýtických vyprávění na nemnoho jednotek. Neuróza se mu v tomto světle jeví jako „individuální mýtus“, a je tedy rovněž redukovatelná na své strukturální elementy. Právě tuto myšlenku bude Lacan po svém dále rozvíjet.
Jiřímu Pecharovi se podařilo na několika málo stránkách zasvěceně, přesvědčivě a jasně seznámit čtenáře s centrální tezí Lacanova učení, že lidská psychika, a tedy i lidská existence je poplatná trojímu determinismu, imaginárnímu, symbolickému a reálnému. Lacan svou triádu propracovával od padesátých let až do posledních Seminářů a dával jí postupně v různých obdobích různé formulace. Pecharův úmysl sledovat genezi Lacanova učení strukturalistou cestou je volba velmi šťastná, nejen proto, že by měla být českému čtenáři obzvlášť blízká, ale i proto, že strukturalistická formulace triády je v Lacanově díle chronologicky první a je zároveň i klíčem k jeho pojetí psychoanalýzy, stojí ve středu jeho „návratu k Freudovi“. V „návratu“ se Lacan odklání od recepce Freuda vládnoucí kolem roku 1950, t.j. Freuda „druhého“ topografického modelu ve dvacátých letech. Prosazuje myšlenku, že je třeba pochopit logiku a smysl Freudova díla v jeho celistvosti, i když se v něm dají rozlišit tři etapy. Po prvních statích kolem roku 1893 vrcholí první etapa konstrukcí „psychického aparátu“, Výkladem snů a celou sérií důležitých spisů, knihami o vtipu, o psychopatologii každodenního života a statěmi o dětské sexualitě, je poznamenána i prvními roztržkami s kolegy a končí rokem 1913, kdy vychází K zavedení narcismu, kterým začíná poměrně krátká etapa druhá. Posléze etapa třetí po první světové válce, počínající se vydáním stati Mimo princip slasti v roce 1920, až do konce třicátých let. Návrat je tedy originální reinterpretací pojmů Freudovy psychoanalýzy, počínaje ústředním konceptem „das Unbewusste“, nevědomí, fungujícího samovolně a jehož organizaci je možno racionálně dešifrovat, což je vlastním předmětem psychoanalytické kúry. Periodizace díla Lacanova záleží na kritériu, které zvolíme. Protože v různých obdobích propracovával podrobněji jednu ze tří složek své triády, mluví se někdy o období imaginárna (1936-1951), o období symbolična (1951-1964) a o pozdním období reálna (1964-1980). Toto časové dělení je poněkud ošidné a mírně zavádějící. Každopádně je nesmíme chápat ve smyslu autonomie každé z oněch tří složek. Lacan vždy zdůrazňoval, že všechny tři registry, do kterých je lidská existence vepsána fungují synchronicky a v roce 1972 je spojil takzvaným „boromejským uzlem“. Tak jako Freud korigoval své poznatky a závěry v průběhu své klinické činnosti, která ho přímo nutila k zavádění teoretických modifikací, Lacan své formulace rovněž přehodnocoval, pakliže k tomu nacházel dostatek důvodů v klinické praxi. Je třeba také podotknout, že návrat k Freudovi, končící podle obecného mínění kolem roku 1964, byl pro Lacana zároveň i jakýmsi závětřím, v němž vypracovával a probojovával svá vlastní pojetí. Lacan se osobně s Freudem nikdy nesetkal. Poslal mu exemplář své doktorské dizertace v roce 1932, na kterou Freud reagoval pouhým poděkováním za zásilku, aniž se k práci vyjádřil.
Co se týče posledních patnácti let Lacanových prací, je v nich zásadní inovací důraz, který klade na kategorii reálna. Pracoval s ní již dříve, avšak nyní ji promýšlí v souvislosti s pojmem „objekt a“ (objekt malé a) - „můj jediný vynález“, jak říkával s falešnou skromností. Toto označení zavedl do svých algebraických vzorců a schémat již dříve, viz například „Graf touhy“ z roku 1960, ale rozhodujícím krokem pro jeho systematické zapojení do teorie je Seminář X, nazvaný „Úzkost“ z let 1962-1963. Seminář vychází z Freudovy stati Zábrana, symptom a úzkost (1926) a můžeme ho celý číst jako jakýsi dialog s pojmem afektu úzkosti, která symptomy zpravidla doprovází, a s Freudovou koncepcí důležitého psychoanalytického termínu „objekt“: dialog, který vyústí do nových formulací onoho ústředního a klasického psychoanalytického termínu. Kdybychom chtěli pro objekt malé a hledat nějakého psychoanalytického předchůdce nebo vzdáleného příbuzného, pak by to byl Freudův „Triebobjekt“ (objekt pudu) a Winnicottův „transitional object“ (přechodný objekt). Často citovaná věta „Die Objektfindung ist eigentlich eine Wiederfindung“ (Nacházení objektu je vlastně znovunacházením) ze Tří pojednání k teorii sexuality znamená, že pro Freuda tkví hodnota objektu touhy právě v jeho absenci, v jeho ztracenosti. Jestliže je objekt touhy znovunalezený, znamená to, že se nejprve musel ztratit, jinak bychom po něm netoužili. Znovunalézat prvotní ztracený objekt v objektech, které máme po ruce, je ovšem marná snaha (vytoužená hračka pro dítě ztratí brzy přitažlivost, vytoužený partner v lásce rovněž), znovunalezené nikdy není přesně ono, ale za to je touha po ztraceném objektu velmi výkonný motor pohánějící lidskou psychiku. Podobně Lacanův předmět malé a, s tím rozdílem, že není ztracený, chybí principiálně, je „tím co chybí“, což ovšem neznamená, že není obsazen libidem, jak se o tom Jiří Pechar zmiňuje. Jinde Lacan říká, že objekt je „příčina touhy“ anebo „že o něm nemáme žádnou představu“. Definic jsou desítky, pokud tu ovšem o „definici“ můžeme mluvit: pojmenovat přesně, o co se jedná, je v rozporu se samotnou povahou objektu malé a. Nedá se zobrazit, leží tedy mimo imaginárno, vymyká se reprezentaci, je tedy mimo symbolično, i když je důsledkem vztahu mluvícího subjektu k řeči, jak je charakterizován v Pecharově výkladu. Sledovat genezi a funkci podivně paradoxního předmětu malé a by nicméně vydalo na větší článek nebo menší knížku.
Rád bych zde zdůraznil, že Lacanův „vynález“ se v Semináři X nachází v korelativním spojení s afektem, a tak opravil jednu z výtek, které jsou Lacanovi adresovány: „Lacanovy konstrukce jsou intelektuální, filosofické, spekulativní, zabývá se řečí a signifikanty, vyrábí brilantní slovní hříčky a kalambúry v duchu francouzského espritu, ale afektivní stavy subjektu, ať příjemné či nepříjemné, nechává stranou,“ slyšíme často. Jedná se o omyl. Jak by freudián Lacan mohl vynechat tak důležitý pojem? Už v padesátých letech se o něj živě zajímal. Jeho odmítnutí pojmu frustrace souvisí s problematikou přenosu, jak je o ní v Pecharově práci řeč, a tedy s otázkami psychoanalytické techniky, tak jak byla předmětem vášnivých diskusí už mezi Ferenczim a Freudem.
V Semináři X najdeme tezi, že signifikant úzkost nevysvětluje, a je to naopak právě prožitek úzkosti, která Lacana k objevu předmětu malé a přivádí. Existuje tedy doména - důkazem je právě afekt úzkosti -, která se nachází mimo řeč, za řečí. Nejedná se o žádné neverbální projevy. Doména, o kterou jde, je doménou zkušenosti traumatické, kterou Freud pojmenoval kdysi „Hilflosigkeit“ (bezmocnost). Jestliže se tedy Lacan obrací ve svém posledním období k reálnu jako nevyslovitelnému, „nemožnému“ (jakmile o něm chceme něco běžným jazykem říci, ocitáme se okamžitě v řádu symbolična, proto se k němu Lacan snaží přiblížit pomocí spektakulárních matematických topologických modelů), je pro něj právě afekt stavem, kdy můžeme zásah reálna plně procítit. Jinou sférou, kde je možno se jeho réalna konkrétně dotknout, jsou psychosomatická onemocnění. Lacanovských afektů je celá série: kromě již zmíněné úzkosti tu máme smutek, poruchy nálady označené jako mánie, mrzutost (morozita), nuda. Sérii doplňuje gaya scienza (radostná věda) à la Nietzsche a pocit štěstí. Všimněme si, že tu chybí deprese a pocit viny. Lacan zdůrazňuje, že cesta k chápání afektu vede „přes tělo“.
S pojmem těla (Lacan se vyhýbá pojmu organismus) stoupá v jeho textech frekvence zapeklitého termínu „la jouissance“, už dříve existujícího, který se ale od Semináře XX s názvem Encore v roce 1973 prosazuje jako klíčový. Už název semináře je slovní hříčkou, encore znamená ještě, ale slyšíme v něm i „en corps“, v těle. Stejně tak v sedmdesátých letech stoupá i frekvence joyceovských slovních hříček, které Lacana proslavily, a zároveň posunuly do roviny neseriózního, obskurního a legračního autora. Překladatele jouissance staví před oříšek, takže raději ponechávají slovo v originálním znění. Dal by se snad rozlousknout překladem užívání, Pechar navrhuje požitek, rovněž jedna z možností. Někdy navrhovaná slast je nevhodná, protože odpovídá freudovskému Lust (například v Lustprincip), zatímco jouissance stojí na opačném konci, mimo princip slasti. Lacanovi tu jde spíše o nalezení ekvivalentu pro uspokojení pudu, freudovské Befriedigung. Polysémantická jouissance označuje v běžném jazyce orgasmus (tedy opravdu i slast), ale je to i právnický termín, například v nájemní smlouvě „majitel dává nájemníku byt k užívaní“. Na druhé straně označuje u Lacana pravý opak, něco nepříjemného. Není to nepochopitelné, už od Freuda známe, jak je uspokojení pudu nedokonalé a člověku uniká nebo se přímo obrací v prožitku ve svůj opak, v bolest a utrpení. Neurotický symptom je par excellence místem, kde si psychické bolesti skutečně „užíváme“.
Za další dva vynálezy posledních let můžeme považovat takzvané „čtyři diskursy“ (hysterický, magisterský, univerzitní, analytický, později k nim přidal pátý, kapitalistický), jimiž se pokouší postihnout sociální vztahy (lien social) v návaznosti na Freudovy práce „sociologické“, jako byla Davová psychologie a analýza Já, a pak tzv. „diagram logiky sexuace“, v němž se snaží nově formulovat odvěkou rozdílnost mužské a ženské sexuality a falocentrické postuláty psychoanalýzy, tak aby se jimi dalo interpretovat to, co přes sociologické změny postavení žen a mužů i v postmoderním věku zůstavá stejné, za což si vysloužil přídomek teoretika psychoanalýzy pro feministky. Je otázkou - vedou se o tom debaty -, zda Lacan posledních let své strukturalistické stanovisko opustil nebo neopustil svým zájmem o živý, tělesný, „reálný subjekt“ (a tedy netoliko o subjekt rozštěpený příčinou signifikantu). Odpověď by podle mého názoru zněla: je tomu tak i není. Od Semináře XX se Lacan zabývá snahou, sloučit signifikant s reálnem, výsledkem toho snažení je právě koncept „užívání“ (v českém překladu tu zaznívá jako ozvěna „žít“, ba i „život“). V tom smyslu se od striktního pojetí čistě strukturálních kombinací signifikantních prvků skutečně vzdaluje. Na druhé straně si však i pozdní Lacan výdobytky strukturalismu, jako signifikant a struktura, ponechává. Například „diagram sexuace“ můžeme chápat jako strukturu vztahů pohlavní diference, stejně tak jsou strukturou formulky sexuace. Symbol rozštěpeného subjektu, přeškrtnuté S (S barré), je v obou případech zachován. Přestože se společenské podmínky mění, skutečností, že v klinické praxi psychoanalytik vychází z toho, že pacient mluví a tím je jeho „bytí“ (u Lacana subjektu unikající) stabilní strukturou jazyka vytvářeno, je dáno, že pojem struktury zůstává nadále základem analytické praxe.
Zastavíme-li se nad způsobem jakým Lacan své stati a své Semináře koncipoval, například nad polemickým tónem, který je v nich často patrný, nemůže nám ujít, že je svým temperamentem pedagog. Oč mu jde, je: učit, předávat to, v čem živá tradice „freudovské věci“ podle jeho přesvědčení spočívá, a vychovávat v tomto duchu své žáky. Odtud také slovo Škola v názvu instituce, kterou založil v roce 1964 (Ecole freudienne de Paris, EFP), potom co mu Mezinárodní psychoanalytická asociace (IPA) odepřela titul „didaktického“ analytika.
Lacan byl do francouzského freudismu zapojen takřka od počátků (psychoanalýza se ujala ve Francii o něco později než v sousedních zemích), ale prosadil se svým originálním přístupem k Freudovi po druhé světové válce. Přispěl k tomu nemálo fakt, že byl schopen jako jeden z mála číst ho v originále, francouzské překlady byly totiž v té době velmi nepřesné, první překladatelé se nestarali o jakoukoli konceptuální jednotu, a Lacan přiměl i své žáky studovat Freuda „v textu“. Byl to rovněž on, kdo byl pověřen v roce 1949 sepsáním nových stanov tehdejší Pařížské psychoanalytické společnosti, SPP, v nichž byla zakotvena pravidla výuky (francouzsky „formation“, formování, školení) analytiků, kardinálního problému všech analytických seskupení. Klubko otázek s tím spojených, například otázka tzv. laické analýzy, prováděné nelékaři a z toho vyplývající problémy selekce kandidátů (které existovaly už pro Freuda), vedly k první roztržce v roce 1953 a k založení nové, liberálnější Francouzské psychoanalytické společností (Société française de psychanalyse, SFP) v čele s Lacanem, Danielem Lagachem, zakladatelem klinické psychologie na francouzských univerzitách, Françoise Doltovou, zakladatelky dětské psychoanalýzy ve Francii a jejich žáky o generaci mladšími, mezi nimiž byla spousta pozdějších brilantních jmen. Následuje deset let vzestupu, během nichž se Lacan stal emblémovým reprezentantem francouzského freudismu a nová společnost se snažila o uznání Mezinárodní asociací. Po dlouhém váhání a řízení několika komisí skončila několikaletá kandidatura skutečně přijetím do IPA pod podmínkou, že nebude uznávána Lacanova didaktická analýza. Hodně žáků a analyzandů, kteří se nechtěli ocitnout v ilegální situaci, tehdy Lacana opustilo, v sázce bylo povolení psychoanalýzu provádět, což bez členství v IPA bylo ne-li nemožné, každopádně problematické, a pro mnohé by to znamenalo profesně se zruinovat. Mezi nimi byl i dr. Vladimír Granoff, polyglot ruského původu s kontakty po celé Evropě (často vzpomínal na Bohodara Dosužkova), který hrál po léta roli aktivního prostředníka mezi Lacanem a IPA.
Třiašedesátiletý Lacan se pouští do nového dobrodružství . Samotná forma jeho výuky se nezměnila a jeho Seminář se podobal jakémusi „remejku“ platónské Akademie. Mohli bychom snad i říci, že se inspiroval rovněž způsobem „výuky“ Freudovy ve Wiener Psychoanalytische Vereinigung, sdružení založeném v roce 1907 a ještě před ním ve Středeční psychologické společnosti (Psychologische Mittwoch-Gesellschaft) prvních Freudových stoupenců, kteří se u něj scházeli od r.1902 po pět let každou středu během školního roku přesně v devět hodin večer. I dodnes je v zápisech, které ze schůzek máme, mnoho pozoruhodného.
Komise IPA, které kauzu Lacan vyšetřovaly, mu vyčítaly, že nedodržuje pravidla didaktické analýzy. Lacan trval na názoru (důvody, které ho k tomu vedly a řešení, která navrhl, jsme mohli poznat z Pecharova výkladu), že veškerá technická pravidla určená předem a formální dodržování předpisů (počet hodin, délka sese, frekvence sesí) nejsou samy o sobě žádnou zárukou úspěšného provedení didaktické analýzy (mohou být naopak překážkou) a dodával, že pokud přesně nestanovíme v čem se od analýzy osobní liší, nemůžeme výsledek analýzy zhodnotit. Můžeme samozřejmě namítnout, že didaktická analýza se moc neliší, že je vpodstatě rovněž osobní. Didaktická analýza nás ale staví před otázku co vlastně analýza je, a je většinou považována za jakousi dokonalou formu analýzy, protože zbavenou všech terapeutických starostí analýzy osobní. Je to tedy otázka metodologie: terapeutický cíl zde není prvořadý, ale za to je žádoucí, aby ji analysand provedl úplně, z čehož ovšem vyplývá další nesnadná otázka, co je to úplná forma analýzy, kde je její konec. Lacan rozlišuje mezi „ukončením“ (terminaison) a „koncem“ (fin). Ukončení předpokládá určitý počet podmínek, jejichž splnění nám umožní analýzu ukončit de facto, a určitý technický návod, jak k tomu dospět. Názory na techniku jsou různé: zmenšit počet sesí a připravit tak pacienta k „odstavení“, nebo naopak ponechat počet stejný, a dokonce ho i znásobit, abychom mohli lépe sledovat případné depresívní stavy, které blížící se ukončení a odpoutání od analytika může vyvolat. „Konec“ psychoanalýzy naproti tomu pro Lacana začíná tam, kde pro Freuda v závěru článku Konečná a nakonečná analýza z r.1937 skončil. Freudovu tezi známe: každá analýza směřuje do bodu, který nazývá „gewachsene Fels“, pevná skála, jíž je „Peniswunsch“ (touha po penisu) u žen a „mänlicher Protest“ (mužský protest) u mužů, skalisko, o něž se analytikova snaha rozbíjí. Freud je tedy poněkud pesimistického názoru, že kastrační komplex je nepřekonatelný, a proto analýza může zabřednout do nekonečného a sterilního přenosu. Jestliže se tedy Lacan snažil kastrační komplex přeformulovat, bylo to přesně z těchto důvodů: šlo o to, otevřít ve Freudově skále tunel, kterým by se dalo překážkou projít až na konec psychoanalýzy. Problém konce didaktické analýzy je tedy možným koncem přenosu.
Podle Lacanova přesvědčení se didaktická analýza ukáže jako didaktická až ex post. Jsou analýzy, které končí tím, že se analyzand stane analytikem, v tom případě se jednalo a analýzu didaktickou a analytik, který takovou analýzu provedl, se stává analytikem didaktickým de facto. Proto je zbytečné tréninkové analytiky jmenovat předem, jejich didaktická kvalita se ukáže až časem. Výhodou tohoto pojetí je potlačení oné prestiže, která je spojena s titulem „tréninkový analytik“ a která vede k nevraživosti mezi kolegy.
Nedomnívejme se však, že Lacan byl tak naivní, aby tento empiricky ověřený a opakovaný úkaz nechal bez kontroly. Jeho slavná, tolik vysmívaná věta „analytik si povolení uděluje sám“ (l‘analyste ne s’autorise que de lui-même) nese v sobě kus pravdy, i když je zároveň provokativním aforismem. Ve skutečnosti jeho škola analytiky titularizovala, a měla dokonce několik kategorií titulů. Lacan si byl dobře vědom, že otázka didaktické analýzy se točí okolo záhady, čím to, že v analýze najednou u někoho vypukne touha zopakovat si s někým jiným stejnou zkušenost anebo touha trávit svůj další život dešifrací nevědomí někoho druhého. Odkud se bere tato „analytikova touha“? Lacan vytvořil ve své instituci složitou proceduru, kterou pojmenoval „la passe“, což snad lze přeložit jako průchod, totiž průchod k titulu analytika Pařížské freudovské školy, a právě v této proceduře měly být tyto otázky zodpovězen\. La passe, způsob jejího provádění a její konečný neúspěch (podle Lacanova vlastního soudu), by si samozřejmě zasloužila podrobného rozvedení, které zde nemohu udělat. Byla však v EFP klíčová, spolupracovalo na ní mnoho členů i analyzandů, a její neúspěch neznamená, že otázky, které nastolila, pozbývají platnosti a aktuality i dnes, po více než čtyřiceti letech.
Lacanova institucionální inovace nebyla bez problémů a nenásledovali ho všichni. V roce 1969 došlo kvůli passe k další roztržce, odpadlíci vytvořili svou vlastní „Quatrième groupe“ (Čtvrtou skupinu). Navzdory tomu Lacanova mediální hvězda svítila stále intenzívněji, vydání Ecrits bylo velmi úspěšné, přestože se jednalo o knihu složitou, rychle se prodalo přes 50.000 výtisků. Lacan se stal šéfredaktorem jedné z edičních řad Le champ freudien (Freudovské pole) v nakladatelství Seuil a vydával práce svých žáků a rovněž časopis Scilicet. Jeho skupina se prosadila i na univerzitě ve Vincennes, kde byla zřízena Klinická sekce (Section clinique). Na jeho Seminář proudily davy, začínají se o něj zajímat v USA (díky Derridovi, přestože ho kritizoval) a v Latinské Americe. Dalo by se říci, že EFP byla nakonec obětí svého úspěchu. Přispěl k tomu i pro Francii specifický obecnější jev. Zatímco v sousedních zemích rychle se rozvíjející psychoterapeutické metody nejrůznějšího druhu začaly psychoanalýze konkurovat, zůstává Francie většinou freudiánská a expanze psychoterapeutů se odehrála uvnitř freudismu, z čehož těžily všechny čtyři psychanalytické asociace a EFP zejména. Asi od roku 1974 v Lacanově stále se rozrůstající škole doutnala krize z důvodů generačních konfliktů. Starší generace, která s ním začala na konci padesátých let, sledovala s nedůvěrou jeho matematicko-topologický obrat, nadšeně přijatý generací mladší v čele s J.-A.Millerem, manželem Lacanovy dcery. V sázce byla i otázka Lacanova nástupce ve vedení školy. Svou školu, která tehdy čítá 609 členů, nemocný Lacan nikomu nepředal, v roce 1980 ji rozpouští, ale podpoří svého zetě v založení školy nové, v současnosti největší skupiny v lacanovské galaxii, kterou ve Francii tvoří 17 skupin.
V porovnání se situací na počátku sedmdesátých let je dnes psychoanalýza v paradoxní situaci. Knihy o ní zaplňují regály knihkupectví, Lacanovy semináře se prodávají v počtu 10-15.000 výtisků (nakladatelé považují prodej 5.000 kusů za dobrý), spisy jeho někdejší kolegyně Doltové dosahují statisícových nákladů, psychoanalýza je přítomna ve sdělovacích prostředcích, neuplyne dne, aniž by se nějaký analytik nevyjádřil k tomu, co aktualita přináší. Na druhé straně ale analýza ztrácí (nebo už ztratila) své prestižní místo ve veřejných institucích, na univerzitách, v nemocnicích a léčebnách, z nichž je vytlačována farmakologickým léčením nebo kognitivními a behavioristickými metodami. Probírá se vztah psychoanalýzy a psychoterapie a roste nevraživost mezi směry. V Belgii vedeme debaty o tom, stane-li se psychoanalýza pouhou podskupinou psychoterapeutické scény, anebo má-li šanci zachovat si svá specifika. Je však i pravdou, že Lacanovo učení přesahuje okruh vyhraněně lacanovské sféry. Zajímají se o ni i členové nelacanovských uskupení. Ve Francii je to například Julia Kristeva, která se často na Lacana odvolává a inspiruje se ve svých pracích jeho terminologií; je přitom uznávanou členkou SFP, patřící k IPA. V Belgii čtyři kolegové ze čtyř různých skupin vydali společně knížku, v níž konfrontují svá stanoviska k otázkám lacanovského vedení léčby v porovnání s klasickou freudovskou metodou. Nedávno vyšlý Slovník psychoanalytických děl sestavený Paulem-Laurentem Assounem zahrnuje a rozebírá kolem 340 základních textů psychanalytického korpusu, v němž Lacanovy stati stojí na stejném místě jako ostatní autoři světového formátu. Francouzští čtenáři Lacana a zejména ti, kteří se s ním začínají seznamovat, jsou doslova zahlceni nepřeberným množstvím publikací a komentářů o něm (a komentáři komentářů), takže dnes stojí spíš před pěkně paradoxním problémem zcela opačným než Kotułovi Poláci: „Jak číst něco, co je, aby z toho přece jen něco bylo?“ Snad se časem vynoří autor, který jim nabídne „návrat k Lacanovi“.
Martin Petráš
11.3.2014
