Po Sniperovi a Elitním odstřelovači Snadný terč
Tomáš Weiss
O čem jiném psát, když rád střílíte a jmenujete se Hunter! Tenhle bývalý voják Stephen Hunter (1946) se prostě rozepsal, od roku 1997 pracoval v The Washington Post a v roce 2003 získal Pulitzerovu cenu určenou pro píšící kritiky.
UKÁZKA
Podíval se a skutečně. Pod hlavní hned za ústím bylo namontované nějaké miniaturní zařízení s čočkami. Mezi vším tím taktickým balastem naroubovaným na AK-74, včetně přední plastové rukojeti, lišty Picatinny a nových mířidel, to vůbec nepoznal. Namířil zbraň na monitor a okamžitě dostal obraz nekonečnosti, v němž kamera vidí sama sebe, a znovu vidí sama sebe, a tak dál, přičemž obraz se stále zmenšuje až do nekonečna. Obraz se však hýbal, takže jestli to Andrew sledoval, určitě poznal, že na to Ray přišel.
Celé to byla hra! Lavelva měla pravdu. Tenhle divný geniální chlapec svým chorým mozkem vymyslel gigantickou počítačovou hru ve skutečném čase a skutečném prostoru. Pořídil si kamery a všechno nahrál pomocí bezdrátové techniky pro nějakého editora schovaného někde v úkrytu. Ten všechno zpracuje na obrovský kybernetický turnaj, založený na záběrech z dnešního skutečného zabíjení.
Pak Ray na něco přišel. Poprvé dnes já vím něco, co on neví. Já vím, že on ví, kde se právě nacházím a co celou dobu dělám. Přesně takhle věděl, že přicházím oněmi dveřmi, u nichž mě zastavila Lavelva. I teď dostává v reálném čase obraz z míst, kde se právě pohybuji. Vysmívá se mi a čeká, až přijdu.
Spustil pušku ústím hlavně k zemi, aby kamera vysílala nic neříkající obraz. Pak se přesunul na židli u centrální konzole, připomínající záběry ze seriálu Star Trek. Z její zadní části vybíhaly svazky drátů. Jeden z nich vedl k velké obrazovce, která patrně patřila k hlavnímu počítači. Na obrazovce stále svítilo hlavní menu bezpečnostního systému AtM. Ray rychle najel myší na OVLÁDÁNÍ VÝTAHŮ a kliknul levým tlačítkem. Uslyšel nějaké cvakání a pak se rozsvítila ikona s nápisem: VÝTAHY VYPNUTÉ. Opět kliknul levým tlačítkem a nápis se změnil na: VÝTAHY ZAPNUTÉ. Totéž provedl s jezdícími schody. Přitom si povšiml, že dveře jsou odemčené. Jak to?
Vtom na stole zazvonil telefon.
Na chvíli se zarazil, ale nakonec zvedl sluchátko.
„Tak to vy jste ten hrdina?“ řekl někdo.
„To je Andrew?“ zeptal se Ray. „Měl byste se vzdát. Je tu všude plno policistů. Zastřelí vás než mrknete okem. Já vás zajmu živého.“
„Pane Bože, vy jste ale hrdina. Jste snad zasranej John Wayne? To je přímo skvělý. Něco takovýho bych nikdy nedokázal napsat.“
„Podívejte, hochu, jednou určitě dostanete smrtící injekci. Jenže to bude trvat léta. Oba víme, že celou tu dobu budete pro miliony stejně praštěných, ale nikoli tak schopných jako vy, představovat Boha. Na druhé straně budou stát miliony těch, kteří vás za to, co jste udělal, budou nenávidět. Vy si budete užívat každou vteřinu obdivu i nenávisti až do konce svého bídného života. A netvrďte mi, že to všechno jste nedělal jen kvůli tomu.“
„Pochopil jste to špatně, hrdino. Není to o tom. Jsem sice povrchní, ale ne zas až tolik. Je to všechno jenom o hře. A hra potřebuje vyvrcholení ve velkém stylu. Radši si pro mě přijďte dřív, než dorazí všichni ti rybáři na zamrzlých jezerech z Minneapolisu a nadělají do mě děr jak v ementálu. Bude daleko skvělejší, když mě zabijete vy nebo když se zabijeme navzájem a dáme hře lesk mýtické tragedie. Mimochodem, jestli mě chcete najít, tady je malá nápověda: jsem v multikinu.“
„Vzdejte se!“
„Nemohu. Dospěli jsme do nejvyšší úrovně hry a já musím vědět, kdo vyhraje,“ a zavěsil.
11.2.2014
