Knižní pól Zdenko Pavelky
Tomáš Weiss
Informace o knihách s názvem Knižní pól vysílá každou sobotu v rámci Víkendové přílohy Český rozhlas 3 - Vltava. S laskavým svolením autora přinášíme se zpožděním jejich textovou podobu.
Obvykle se v Knižním pólu věnuji knihám, o kterých se nedozvíte z propagačních kampaní, ale dneska udělám výjimku. Vzpomínky Jiřího Menzela Rozmarná léta patří k nejlepším memoárům, které jsem v poslední době četl.
Je to především způsobem vyprávění, které je hodně podobné Menzelovu hraní v divadle i ve filmu. Stejně jako je Menzel dobrý neškolený herec, je zrovna tak dobrý neškolený spisovatel. Ctí obecná pravidla a vstupuje do nich zcela osobně, vědom si svých hendikepů, a hlavně - nepředvádí se. Dokážete-li se rozpomenout na Menzelův hlas, ať už v nějaké roli, nebo v nějakém dokumentu, třeba v projektu Čestmíra Kopeckého Zlatá šedesátá, tak v téhle knize čtu a jako bych autora zároveň poslouchal.
Jiří Menzel je přesvědčen, že měl přes všechny různé peripetie a nepříjemnosti v životě velké štěstí. A tak hodnotí i svůj úspěch, když se pokouší vysvětlit tu slavnou československou novou vlnu a píše:
Některý rok se urodí víc chroustů, některý rok zase je dobrý pro úrodu jablek. To podle toho, jaké panují klimatické a jiné přírodní podmínky. Stejně tak se po určitou dobu daří dobrým filmům, a jindy se zas vyrábí jeden potrat za druhým. To podle toho, jaké jsou společenské, ekonomické, technické, kulturní a jiné podmínky. Není náhoda, že v určité etapě se objeví v jednom místě víc dobrých filmů a o pár let později je to zase s filmy slabší. Vzpomeňme na polskou černou vlnu - filmy Munka, Kawalerowicze, Wajdy -, a na francouzskou novou vlnu, Truffauta, Godarda, Vadima, Chabrola… Sejdou se zkrátka dobré podmínky, jako je to s těmi chrousty nebo jablky. Měl jsem tu kliku, že počátek mých prvních kroků ve filmu spadá právě do těch šťastných bájných a báječných šedesátých let.
K tomu jen dodám, že česká literatura si na to našla aforistický příměr: Jaký Masaryk, takový Čapek. Ostatně Menzelem s vděčností mnohokrát vzpomínaný Otakar Vávra natočil v šedesátých letech také své nejlepší filmy.
Jiří Menzel neskrývá, jak dozrával, přiznává naivitu nejen mladickou, vypráví uvolněně, s nadhledem. Je mi blízký tenhle jeho výklad tvorby:
…je zbytečné pokoušet se věci definovat a kategorizovat. Všechno, co můžeme vnímat, má tisíce odlesků, a pokud si je stáhneme do jedné definice, ochudíme se. Malý princ říká: co je důležité, je očím neviditelné. Proto je taky hloupost pokoušet se definovat obsah hudební skladby nebo obrazu. Myslím, že nedefinovatelný je i dobrý film. V každém ze svých diváků, podle jeho zkušeností, vzdělání, vlastních prožitků, probouzí něco jiného a film, který se pokouší tlouci na jeden buben, se ochuzuje, jeho obsah velmi rychle vyprchá.
S vědomím, jak nesrozumitelná jsou dnes pro ty, kdo to nezažili, sedmdesátá a osmdesátá léta, tedy normalizace, píše Jiří Menzel o všech pro něj podstatných událostech, setkáních, střetech. Nebyla to, píše, jen léta černá a depresivní, ale taky srandovní, odehrávaly se věci směšné a neuvěřitelné, byla to podle něj groteska, ovšem hodně blbá. A co je důležité: Menzel ze sebe nedělá ani hrdinu, ani oběť, stejně jako si na tohle nehrál jeho nevýznamnější literární partner Bohumil Hrabal. Jejich spolupráce je v knize v útržcích a přitom je jedním z nejsilnějších příběhů.
Vzpomínky Jiřího Menzela Rozmarná léta vydalo nakladatelství Slovart s bohatým fotografickým doprovodem.
K Menzelovu vyprávění dnes připojím několik dalších knížek o historii. Ty vycházejí také z osobních vzpomínek, ale mají blíž k literatuře odborné.
Zaujala mne publikace Vincenta Shandora Podkarpatská Rus od vzniku ČSR po sovětskou anexi, nese podtitul Očima přímého účastníka událostí. Shandor patřil k nemnoha rodilým Rusínům, kteří vystoupali v politickém a společenském postavení na celostátní úroveň a v roce 1938, to mu bylo jedenatřicet, se stal zmocněncem karpatoukrajinské zemské vlády při česko-slovenské spolkové vládě v Praze. Podkarpatskou Rus pak okupovali Maďaři a po válce se jí Československo vzdalo ve prospěch Ukrajiny, tedy fakticky Sovětského svazu. To je jedna ze závěrečných, ale důležitých pasáží knihy. Shandor a pak Bruno Solařík v doslovu uvádějí na správnou míru obvinění na adresu Edvarda Beneše, že Podkarpatskou Rus Stalinovi bez odporu daroval. Zaprvé Stalin tuto akci perfektně zvládl bez použití síly - stačilo mu, aby na obsazeném území v listopadu 1944 nechal ustavit národní výbory a ty na sjezdu v Mukačevu vyhlásily vůli ke sjednocení s Ukrajinou. Beneš a Československo byli ze hry, mezinárodní smlouva v červnu 1945 byla vlastně už jen formalitou a československý parlament ji schválil nejen bez jediného hlasu proti, ale žádný poslanec se ani nezdržel hlasování.
Kniha Vincenta Shandora Podkarpatská Rus od vzniku ČSR po sovětskou anexi je aktuální z jiného důvodu. Ukazuje, že v dějinách Evropy má Ukrajina mimořádný význam - všechny velké války v posledních skoro třech stoletích se valily také Ukrajinou a tak zprávy o tom, co se tam dnes děje, by měli i čeští politici sledovat velmi pozorně.
Svědectví Vincenta Shandora Podkarpatská Rus od vzniku ČSR po sovětskou anexi vydalo nakladatelství Rybka Publishers v překladu Ladislava Nagye.
V Kladně vzniklo předloni občanské sdružení Halda a vydalo už pět publikací věnovaných Kladensku. Zatím poslední jsou vzpomínky Jaroslava Vykouka Hnědý mrak nad Kladnem. Jaroslav Vykouk vystudoval Obchodní akademii a v roce 1938 nastoupil na poštu v Motyčíně, který je dnes součástí Kladna. Svoje paměti napsal na popud svého syna Jaroslava a ten je připravil k vydání.
Na rozdíl od prací profesionálních historiků mají příběhy pamětníků jeden důležitý rys - je v nich zachycena dobová atmosféra, názory, stanoviska, emoce. Nemusíte s nimi souhlasit, ale nemůžete je vypravěčům ani upírat. Píšou o tom, co zažili a co při tom cítili. V téhle knize je velkým příběhem osud kladenského starosty Františka Pavla, po kterém je dnes pojmenováno historické kladenské náměstí. Starosta Pavel byl jednou z prvních obětí nacistické perzekuce, zemřel v Brně na Špilberku, kam byl s celým zastupitelstvem Němci odvezen po zavraždění německého policejního strážmistra v červnu 1939. Němci a zejména Karl Herman Frank, tehdy poprvé ukázali, jak budou postupovat: dokud nenajdou pachatele, budou zabíjet. Velitel transportu zastupitelů do Brna dostal prý rozkaz zastřelit zatčené takzvaně na útěku, ale po zoufalém dotazu na oberlandrát mu měli říct, že rozkaz nesmí uskutečnit. Spolužáci pachatele z kladenské průmyslovky Jana Smudka, kterému se podařilo utéct a bojoval pak v řadách československého vojska v Anglii, byli popraveni nebo zavlečeni i s některými profesory do koncentráků, odkud se většinou nevrátili.
Jaroslav Vykouk zapojuje do vyprávění i další svědky a německá okupace tak dostává dynamiku. Na rozdíl od filmové 3 nebo 4D je to živá paměť lidí, kteří byli u toho. Jaroslav Vykouk mladší doplnil otcovo vyprávění podrobnými poznámkami, často životopisy postav, které zde vystupují, a také sestavil z více zdrojů kladenskou kroniku let 1933 až 1945.
Kniha Jaroslava Vykouka Hnědý mrak nad Kladnem patří k tomu nejhodnotnějšímu ze současné historické regionální literatury.
Do ní patří i kniha Františka Ročka z nakladatelství AOS Publishing Ústecká štvanice. Ústecká štvanice má delší historii, vyšla už podruhé a je o ni stále čtenářský zájem. Je to román či spíše románová rekonstrukce posledních dnů války a prvních měsíců míru v Ústí nad Labem. Roček dotahuje v druhém vydání děj za 31. červenec 1945 a připomíná okolnost, na kterou řada posuzovatelů následujícího pogromu zapomíná: uzavřením míru válka nekončí.
Zdenko Pavelka
10.2.2014
