Knižní pól Zdenko Pavelky
Tomáš Weiss
Literární publicista a vydavatel informuje o knihách pravidelně v rozhlase na stanici Český rozhlas 3 - Vltava. (sobota, kolem 8:45 hod. v rámci Víkendové přílohy). Přepis jeho relací přinášíme s laskavým svolením v OKU.
Knižní pól 25. 1. 2014
Prvotina dnes třiatřicetiletého Justina Torrese My, zvířata měla po svém vydání v roce 2011 jak ve Spojených státech, tak záhy i ve Velké Británii mimořádný ohlas, recenzenti nešetřili chválou. Torresův příběh je hodně autobiografický. Vypráví o dětství tří bratrů, synů bílé matky a portorikánského otce. Žijí v Brooklynu a bohatí rozhodně nejsou. Vypravěčem je nejmladší z kluků a tenhle americký malý Bobeš cítí už v šesti letech svůj sociální handicap. V závěru, jen o málo roků později, přiznává otevřeně homosexualitu a finále je ještě temnější než lúzrovské dětství: šokovaná rodina chlapce uvrhne do blázince. Až na tenhle dramatický závěr ale Torresova útlá knížka, ke které mi označení román nesedí, není moc překvapivá. Proč ji tedy kritici chválí a čtenáři se zájmem čtou? Dobré až výjimečné dílo z ní dělá výrazný poetizující styl, drsná, někdy zkratkovitá lyrika, skoro klipovité střihy, nápadité popisy. Torres jako vypravěč nenudí, banální peripetie popisuje realisticky, ale přitom velice působivě až sugestivně. Pokud tohle oceňují čtenáři originálu, bude to, myslím, platit zrovna tak o českém překladu Olgy Bártové.
Ke knížce Justina Torrese My, zvířata mi tedy zbývá už jen dodat, že vyšla v nakladatelství Argo.
Prvotinou je i novela katalánské spisovatelky Esther Tusquets Stejné moře jako každé léto. Ta ale poprvé vyšla ve Španělsku už v roce 1978. Přesto zůstává i dnes jakýmsi symbolem proměny Španělska po smrti diktátora Franka. Shodou okolností se Esther Tusquets narodila v roce 1936, kdy se Franco postavil do čela povstání proti republice. Její kniha je však významná do té doby ve Španělsku nemyslitelnou otevřeností - autorka ve výrazně autobiografické próze vypráví o vnitřním ženském světě, sexualitě a homosexualitě. Přitom je to příběh svrchovaně lyrický, vyžadující od čtenáře soustředění a potřebu pochopení. Autorka i její kniha jsou spojeny i s dalšími zdánlivými paradoxy. Esther Tusquets pochází z vyšší barcelonské společnosti a po otci vedla původně konzervativní barcelonské nakladatelství Lumen. Jenže ho postupně vedla doleva a začala vydávat sobě blízké autory, například Virginii Woolfovou nebo Umberta Eca. Dnes, z odstupu, její prvotina neztrácí na přesvědčivosti a také v českém kontextu představuje velmi svébytný hlas ženské emancipace - vyhraněně poetický a významově důrazný.
Novelu Stejné moře jako každé léto jako vůbec první české uvedení Esther Tusquets vydalo nakladatelství Dybbuk v překladu Markéty Hofmeisterové. Přeju Dybbuku pokračování dalšími autorčinými knihami.
Styl Esther Tusquets připomene dvě velmi osobité, jen zdánlivě historické literární a vlastně povšechně umělecké větve - dekadenci a dandysmus. Těm se věnuje studie německé znalkyně francouzské literatury Karin Beckerové Literární dandysmus 19. století ve Francii. A věnuje se jim na jedné straně profesorsky důkladně, ale zároveň velmi čtivě. Její práce je neužvaněným průvodcem elitářským stylem, který spoluzákladal moderní, dnes už postmoderní individualismus. Karin Beckerová v závěru prozrazuje smysl své práce. Vysvětluje, proč je skutečný dandysmus mrtev. Cituje Rolanda Barthese, který popsal konec dandysmu ve 20. století takto: Dandysmu zůstala jenom svoboda koupit, anebo nekoupit (a již ne svoboda tvořit), a proto se dusil, až dodýchal.“ Karin Beckerová svými příběhy pravých francouzských dandyů ozřejmuje, proč je dnešní dandy nanejvýš jen dalším simulakrem, tedy hrou na dandyho. A možná vás navnadí znovu sáhnout po tom pravém, původním, třeba po takzvané dekadentní bibli, úžasném románu Jorise-Karla Huysmanse Naruby.
Knížku Karin Beckerové Literární dandysmus 19. století ve Francii vydalo nakladatelství Karolinum v překladu Aleny Lhotové.
Dalším novým jménem pro české čtenáře je Kim Jongha. Jméno korejského spisovatele najdete už v antologii moderní korejské povídky Loď pokladů z roku 2012, ale teprve nyní vyšel v českém překladu jeden z jeho úspěšných románů Říše světla.
Jonghova Říše světla je vlastně téměř špionážní thriller v přitažlivém časovém rámci čtyřiadvaceti hodin. Začíná a končí rodinným vstáváním v sedm ráno. Mezitím se paralelně odehraje několik životních epizod. Čtrnáctiletá dcera ještě tápavě objevuje dospělý svět, její matka si odvede dva studenty do motelu, nejnapínavější a hlavní je příběh otce Kijonga. To je spící severokorejský agent, takzvaný krtek, který dostává pokyn k návratu. Víc prozrazovat nebudu, tohle čtení je rychlá jízda, kterou si pořádně užijete, jen když nevíte, co vás čeká za příští zatáčkou.
Kim Jongha je nový fenomén jihokorejské literatury. Narodil se v roce 1968, debutoval ve třiadvaceti a dnes je literárním vývozním artiklem podobně jako se jimi před desetiletími staly výrobky společností Hyundai nebo Kia. Jongha se totiž vykašlal na literární tradici a chce zaujmout, bavit. Koreu neopouští, ale píše o ní jako jiní světoví autoři, přitom možná bezděčně, ale spíš záměrně odhaluje, jak se v dnešní Koreji žije - s jistými domácími prvky je to tentýž globalizovaný, především městský svět, jaký známe i v Evropě a v Česku. Lidé v něm mají co dělat, aby ustáli každodenní existenční tlak a rutinu, pohybují se v anonymním prostředí, jehož součástí je takřka všudypřítomné šmíráctví. Hodně drsná, leč výstižná jsou slova Miriam Löwensteinové v závěru doslovu: …banalita Kim Jonghovy Koreje dnešních dnů se natolik podobá té naší, až se zdá zbytečné mluvit o kulturních rozdílech.
Román korejského prozaika Kim Jonghy Říše světla přeložil Tomáš Horák a vydalo ho nakladatelství Argo v edici Současná světová próza.
Z Dálného východu se vraťme do Evropy, k sousedům. Nakladatelství Dokořán spolu s nakladatelstvím Jaroslavy Jiskrové Máj vydalo knížku dalšího výtečného polského reportéra Wojciecha Tochmana, jehož na obálce představuje jeho v Česku už dobře známý kolega Mariusz Szczygieł. Tochmanova kniha se jmenuje Pánbůh zaplať a je to soubor čtrnácti reportáží ze současného Polska. Spojuje je vztah k víře, někdy zjevný, jinde spíš v pozadí, ale důležitější je Tochmanova vypravěčská virtuozita. Je to literatura faktu, ale příběhy jsou psané jako skvělé povídky, doslova uchvacují. Tochman je stylista s obrovským smyslem pro atmosféru i dialogy a čeština není prvním jazykem, do kterého jsou jeho reportáže překládány. Je v nich to, co je znakem dobré prózy: odkrývají vnitřek, společenské vědomí, zvyklosti, traumata, proměnlivý, tepající společenský organismus.
Pokud chcete něco vědět o současném Polsku, otevřete si knihu Wojciecha Tochmana Pánbůh zaplať. Do češtiny ji velmi dobře přeložila Barbora Gregorová.
A nakonec jsem vybral knihu českou, básnicko-prozaickou. Jmenuje se Motýli nad propastí a je to soubor téměř dvacetileté, dosud nepublikované tvorby Jana Kohouta, nejdříve solitéra, od roku 2000 člena surrealistické skupiny.
Základem Kohoutova psaní je na první pohled svobodná, jen autorem možná zkázňovaná asociace, tedy právě způsob vlastní především surrealistům. U Kohouta barvitější, protože Kohout je také malíř a grafik. Tvořivost u něj není něco navíc, něco po práci, ale součást jeho života každou vteřinu. A tak jsou jeho texty plné překvapení a nakažlivé objevovanými souvislostmi či spojeními, pozvánkou za Alenčino, ale i vaše vlastní zrcadlo. Asi jako v hravém, závěrečném čtyřverší:
Prohlídka hradu Kozel / začíná na východním cimbuří / a vede ji rektor katedry pavučin / přezdívaný Šemík…
Knihu básní a próz Jana Kohouta Motýli nad propastí vydalo nakladatelství Dybbuk.
3.2.2014
