Izraelská autorka Alona Kimchi o pocitech přistěhovalců
Tomáš Weiss
Izrael je emocionálně jedna z nejsložitějších zemí na planetě. V obrovském mixu monoteistických náboženství a přistěhovalectví ze všech koutů světa není snadné najít si svoje místo. O knize Plačící Zuzana píše Petr Himmel z nakladatelství Garamond, které 29. ledna pořádá pražské setkání s autorkou, Alonou Kimchi (1966). Ta se narodila v ukrajinském Lvově, od roku 1972 žije v Izraeli, žila v kibucu, byla v izraelské armádě...
Izraelská spisovatelka Alona Kimchi, která v těchto dnech přicestovala do Prahy představit český překlad svého románu Plačící Zuzana, má pro spisovatelské povolání hned několik předpokladů. Kromě toho, že je mimořádně vnímavou bytostí a vynikající pozorovatelkou lidských citů a smysly postižitelných i skrytých pohnutek, což vrchovatě dokazuje ve svých vynikajicích knihách, těží i z výhody, že dokáže jako přistěhovalec do země pohlížet na realitu dnešního Izraele s potřebným odstupem, v Alonině případě spíše díky pohledu rodičů, protože jí samotné bylo při stěhování sedm let. Výmluvně to dokládají zavilé debaty Zuzaniny matky a její přítelkyně Nechamy o politice, kterou obě ženy z generace zakladatelů Izraele přímo hltají, zatímco o generaci mladší Zuzanu viditelně nezajímá. Citlivá Zuzana totiž řeší úplně jiné a podstatnější problémy, totiž problémy svého vztahu se světem. Stejně jako její biblická jmenovkyně Zuzana ze starozákonní knihy Daniel, i ona je zoufalá a pláče, pláče často, dlouho, nezadržitelně, a hlavně ani ona sama neví proč. Její dosavadní život v dobře zajetých kolejích každodenního soužití s matkou převrátí příbuzný žijící v USA, který se znenadání zjeví u nich doma v Izraeli. Pro Alonu představuje nevítaný host vetřelce do jejího uzavřeného světa do té míry, že se stydí chodit na záchod, pokud je on v bytě. Host nakonec přiměje Zuzanu komunikovat a podaří se mu ji přesvědčit, že na rozdíl od biblické jmenovkyně ona nemá nejmenší důvod k pláči:
„Tahle Zuzana stojí v jezírku, dočista nahá, a pláče a pláče. A to proto, že na břehu jezírka jsou dva starci a obtěžují ji. Chtějí, aby s nimi spala a pokud ne, řeknou o ní, že je zhýralá a prostopášná a chtějí ji ukamenovat.“
Zuzana pomalu podléhá hostovu uhrančivému kouzlu a její život se dostane do nebezpečného víru událostí, které ohrožují samotnou integritu její osobnosti. Ale nic není v životě tak, jak se na první pohled zdá a Zuzana se zastaví až na samé hraně sebezničujícícho procesu, který ale, jak se nakonec ukáže, (stejně jako dobře skončí starozákonní příběh koupající se Zuzany, kdy Daniel usvědčí zhýralé dědky), znamenal její osvobození. Zuzana opouští pohodlný přístav v bytě své matky a vydává se na vlastní cestu životem.
Kromě toho, že je Alona Kimchi úspěšnou spisovatelkou, jejíž knihy byly přeloženy do 14 jazyků, často se v Izraeli prezentuje i svými kritickými postoji k zásahům izraelských ozbrojených sil na Západním břehu vůči palestinským Arabům. Společně se svým neméně slavným manželem, který ji na cestě do Prahy doprovází, zpěvákem Izharem Ašdotem, natočili píseň Věc zvyku (hebrejsky: Ze injan šel hergel, anglicky: Matter of habit), jejíž poselství je jednoznačné: přestaňte střílet a jděte domů. Onou věcí zvyku je často bezohledné chování izraelských vojáků.
Petr Himmel
24.1.2014