Tereza Brdečková píše o monografii svého otce Jiřího Brdečky
Tomáš Weiss
Konečně vyšla kniha o legendárním českém animátorovi, ilustrátorovi, kreslíři a spisovateli. Zvlášť v poválečném animovaném filmu patří jeho jméno do světového kontextu. Publikujeme text, který pro OKO napsala jeho dcera a spoluautorka monografie. Dalším spoluautorem je i editor Jan Šulc, čerstvý držitel Ceny Karla Čapka.
Když se řekne Jiří Brdečka, lidé si vybaví Limonádového Joa. Ale možná důležitější pro něj byly jeho animované filmy, a v tomhle oboru se stal světově uznávaným klasikem. Kdo to dnes ví? A také scénáře, povídky, texty, láska k filmu v letité praxi praxi recenzenta a výtvarná práce. A konečně jiskřivý svět přátel.
Existuje série Brdečkových fotografií zabraných ze stejného úhlu: sedí za šikmým psacím stolem a píše nebo kreslí. První zachytil někdo roku 1937, když Brdečka přišel do Prahy. Ta poslední je z roku 1982. Za těch pětačtyřicet let proběhly dvě okupace, země několikrát změnila jméno a nikdy nebyla svobodná – a Jiří Brdečka, můj otec, si někdy stranou a jindy na výsluní ryl svou rozeklanou tvůrčí brázdu. Udělal toho tolik, že nechápu, jak to mohl stihnout.
Zanechal pečlivě uspořádanou pozůstalost obrázkových scénářů, kreseb, dopisů, fotografií osobních zápisků, námětů. V devadesátých letech se mi podařilo vydat torzo jeho pamětí Pod tou starou Lucernou, ale dál jsem se tehdy nedostala. Nebyla na to doba a já si potřebovala vybojovat vlastní zápas: být něčím víc, než „dcerou pana Brdečky.“ Otcův odkaz se pak stěhoval z jednoho bytu do druhého, léta plynula a já pochopila, že je to na mně – vždyť by z něj mohl zbýt právě jen ten Joe. Bylo jasné, že to chce velkou, krásnou a hodně barevnou knihu. Napsala jsem ji. Ale ta moje kniha o něm je jen částí téhle velké, kterou vytvořil třicet let po své smrti on sám.
Jediné nakladatelství, které bylo tak finančně i graficky náročného počinu schopné, bylo Arbor vitae. Autorské, grafické a editorské práce nám zabraly dva a půl roku, kdy jsme všichni střídavě ztráceli nervy, orientaci, obrázky i sílu. Zároveň ta práce ale přinášela radost a s chutí u nás málo viděnou ji finančně podpořili jednotlivci i instituce.
Otec miloval krásné knihy – na téhle by mu myslím vadilo jen to, že je tak těžká.
Ale jinak to nešlo. Chtěli jsme čtenáře provést jeho legračním, děsivým a hlavně krásným vnitřním světem, který mu byl obranou proti tuposti, nedostatku fantazie a vědomí vlastního konce.
23.1.2014
