Až na Krev
Tomáš Weiss
Petra Hůlová o poslední, do češtiny přeložené, knize Krev slovenského spisovatele Rudolfa Slobody. Pozoru-hodná kniha, pozoru-hodný autor.
Román Krev Rudolfa Slobody vyšel na sklonku minulého roku nakladatelstvím Větrné Mlýny jako šestý svazek záslužné edice Česi, čítajte, přibližující v českých překladech novodobou slovenskou prózu (za překlad patří dík J.A. Pitínskému a Ondřeji Mrázkovi).
Slobodova Krev je krví v mnoha ohledech. Krví jako valivým románem, řekou, a to jak pro široký záběr témat zpracovaných formou esejistických zamyšlení, tak pro tekutost své struktury.
Krev není románem promyšlené kompozice, jak ostatně přiznal i Sloboda sám, jakkoli taková autorská přiznání mohou být stejně jako odhalením karet jen obratnou mystifikaci a jako komentáře ex-post racionalizací autorského procesu, který je autorovi samotnému nezřídka kdy stejně nepřístupný jako čtenáři. Krev strukturou nespoutaný text minimálně přesvědčivě předstírá. Onen dojem klokotající krve života, jež mele páté přes deváté, ale to páté i to deváté jsou podstatnosti, na kterých celý ten zatracený chrám života stojí. A to ať už jde o ideologie (úvahy na téma komunismu a křesťanství, jež Sloboda staví tu do opozice, onde je hází do jednoho pytle), o morálku (vypravěč, kryjící se do velké míry s autorem, se obsesivně vrací ke své jakkoli nevinné a krátkodobé, nicméně přesto spolupráci s komunistickou státní bezpečností) či o chorobopis jeho rodinných vztahů. Ty Hospodáře, ono Slobodovo alter ego, stahují k zemi a brání mu nadechnout se stejně tak, jako ho drží nad vodou. I to evokuje krev. Vitalitu života i smrtelná zranění. A to vše popisuje Sloboda „až na krev“ respektive „až na dřeň“. A je to právě ona nesmlouvavost k sobě i jiným, která je vazelínou, jež rozkodrcané, rozčepýřené a nesystematické monstrum tohoto více než sedmisetstránkového opusu udržuje v jakéms takéms hladkém chodu. Škleb nelásky, který Sloboda za celou dobu nesejme, ta neustálá podprahová jízlivost a výsměšnost, na níž jako by byl i samotný akt psaní jen dočasně vyvzdorován a to za nesmírného úsilí. Protože proč? Proč to všechno psát a nakonec i zažívat a cítit? Černá krev jako únava tím vším nesmyslem.
Když Hospodáři jeho sestra vyčítá, že se kvůli volbám pohádal s kamarádem (s.416), odpovídá jí: „není to zase takový kamarád. Ale i kdyby byl, jsou přece ještě nějaké vyšší zájmy…“, aby se hned vzápětí sám nad sebou zhrozil s tím, „že když takto něco vyvyšuje nad přátelství, chová se jako bolševik toho nejhrubšího zrna. Je jako Stalin.“ Postava Hospodáře, režimního kulturního pracovníka, který žije na venkově, jež ho ubíjí i uklidňuje zároveň, osciluje mezi rozčileným zájmem o veřejné dění a pocitem marnosti, který jakoby ono vrtošivé aktuální dění jen potvrzovalo. Aktuální politické dění na Slovensku počátku devadesátých let, které Sloboda komentuje slovy: „Lidé v naší zemi si ani neuvědomují, že tato změna je změnou zásadní, budeme mít zase kapitalismus“ (s.304). A dnešní čtenář si vybavuje dobu, kdy se místo o kapitalismu hovořilo o svobodě a demokracii, protože v očích mnohých se komunismem zdiskreditovaný termín ještě nestačil rehabilitovat.
Ve chvílích politických úvah jakoby z Hospodáře vyrůstal sám Sloboda a posléze se do něj zase skrýval. Dynamiku oscilace mezi úvahami o věcech veřejných a domácí klopotinou s manželkou, dcerou a příležitostnými milenkami, doplňuje kývavý pohyb v rámci hlavní postavy, která se Slobodou stává a pak jakoby zvolna znovu fikčněla, než si na ní Sloboda zas vyleze jako na rozhlednu, aby obhlédnul svět, v němž se ovšem nikdy neodehraje nic doopravdy nového.
Krev je generační román. Stárnoucí z něj vytěží více než mladý, a to nikoli proto, že si období těsně po sametové revoluci živě pamatuje, sám ho zažil, ale protože, jak píše Sloboda: „Mladší lidé sice logiku pravdy uznají, ale nedokáží procítit její tíživost“ (s.599). Černá krev jako stáří, jako život, který zvolna krvácí ven a odplouvá. Hospodář se sice upřímně těší z toho, že už mu nestojí péro a tedy na něj manželka nemá páku a nelze jím manipulovat, ale o starých ve starobinci zároveň poznamenává: „Budou se mít sice dobře, ale de facto přestávají být lidmi. Copak si k nim budou jejich děti chodit pro rady? (s.591). Hospodář sám rady rozdává, ale spadají spíše do kategorie nevyžádaných. To, čeho si žádá nová doba, jakoby neměl. Nejspíš neměl ani to, co si žádala ta minulá. Ruská literatura označuje tento typ hrdiny termínem „lišnyj čelověk“, zbytečný člověk.
Petra Hůlová
10.1.2014
