Zavírat oči před stářím je dětinské
Tomáš Weiss
Za Jiřinou Šiklovou (1935) jsem zašel do jejího bytu v Klimentské ulici v Praze. Mazala zrovna vnukovi svačinu, láteřila, že jí miliskující se holubi rozbili na balkóně teploměr a vůbec jí byl plný byt.
Bydlíte celý život v jednom bytě. Je to pro starého člověka výhoda?
Je, protože až budu třeba úplně slepá, vyznám se tady po paměti. Výhodné je i to, že už mě lidé v okolí dobře znají, takže až budu úplně pomatená, někdo mě určitě dovede domů. Horší je, že jak tady člověk bydlí dlouho, nechtějí se mu některé věci vyhodit, přestože by to asi bylo potřeba.
Dovedete si představit situaci, kdy starší osobu, zvyklou na svoje prostředí, přestěhují do jiného bydlení?
To si umím představit velmi dobře. Nezapomeňte, že jsem pracovala v sedmdesátých letech minulého století na geriatrii v pražské Thomayerově nemocnici. Odchody starých lidí do eldénky (léčebna dlouhodobě nemocných, pozn. redakce) nebo do tzv. domovů důchodců jsem zažívala denně. Lidi dnes už asi vůbec nemají představu, v jakých podmínkách tehdy lidé v těchto zařízeních dožívali. Osm lidí na pokoji, kvůli nedostatku personálu se osazenstvo pokojů kombinovalo tak, že ti stařečci a stařenky, co na tom byli lépe, pomáhali těm, co se bez pomoci neobešli. Bylo to dost tvrdý.
Máte přehled, paní Jiřino. Zkuste tedy porovnat péči o staré lidi tehdy a dnes.
Heleďte, lidi vám budou určitě nadávat, když napíšete, co teď řeknu: za posledních dvacet let se péče velmi zlepšila. Dokonce: zlepšila se neuvěřitelně. Dřív byly ty domovy důchodců v podstatě kasárna, kde rozhodoval zdravotnický personál. Tak to bylo nastavené. On ani nemohl nic jiného dělat. Dnes lidé bydlí často v bytech se svým příslušenstvím a využívají jen lékařských a sociálních služeb toho kterého zařízení. Musí si často takovou možnost platit nebo doplácet, to je pravda. Běžné jsou třeba takové zdánlivé drobnosti jako jinak barevné vchody do domů pro lepší orientaci.
Proč myslíte, že lidé takový posun nepochválí a spíš dál nadávají?
Někteří lidé mají rádi takový ten pocit všeobecné mizérie a nadávání se jim stalo životní náplní. Takových emailů mám v počítači hodně. Před některými stačí jen špitnout o tom, že se něco zlepšilo a oni spustí litanii o tom, jak si kdo nakradl. V těch lidech je nakumulovaná nespokojenost se životem, často léta potlačovaný vztek. A tak si najdete nějakého konkrétního člověka a na toho to vysypete. Těmto lidem nestačí nadávat na systém, to je pro ně málo konkrétní a tedy málo zajímavé. Najdou si někoho konkrétního, kdo za to může. Často je to nějaký politik, ale také zdravotnický personál, doktoři.
O kom se to bavíme, když mluvíme o starých lidech? Existuje nějaká definice, kdo už do téhle kategorie spadá?
Lidé se stáří tak bojí, že to vlastně ani nechtějí nijak pojmenovat a přesně určit. Všimněte si, že když se bavíme o starých lidech, používáme často pojem senioři nebo to všelijak opisujeme, jako třeba „občané staršího věku“. Stává se mi běžně, že mi lidé nechtějí říct do očí, že jsem stará. Je v tom přítomný strach. Okolo stáří je hodně společenských klišé.
Z vašeho pohledu jde především o jaká klišé?
No z mého pohledu – já už jsem tak prošpikovaná všelijakými teoriemi a znalostmi téhle problematiky, že snad na to už ani nemám svůj pohled. Ale jednoduše řečeno: mluvit o stáří je pořád bráno jako něco neslušného. Spisovatelka Lenka Reinerová, která zemřela v devadesáti dvou letech a kterou jsem dobře znala, mi jednou řekla: Jiřino, oni mi furt jen říkají, že jsem pěkná čiperka, já už to slovo opravdu nesnáším.
Tak dobře, řekla jste si o osobní otázku. Vy se cítíte jako starý člověk?
Ano, já jsem stará. Ale odmítám se identifikovat s tou skupinou starých lidí, kteří pořád naříkají a litují se. A pořád běhají sem tam s taškama podle toho, kde je co levného. A takových je bohužel hrozně moc. A tak vznikne kolektivní klišé: starý člověk je ten, co je v důchodu a pořád fňuká a obíhá slevy. Čistě z geriatrického pohledu jde ale o věkovou skupinu. Když jsem odborně začínala, šlo o lidi ve věku šedesát pět let a starší. Dnes se to posunulo už na sedmdesát pět. Tak to posuzuje Světová zdravotnická organizace. Dnešní staří lidé jsou i přesto na tom často fyzicky lépe, než na tom bývali jejich rodiče po pětašedesátce. Z toho důvodu se ale od nich i více očekává. Dnešní staří si často nemůžou ulevit tím, že jsou označeni za staré. Pořád je na ně vyvíjen tlak, že jsou ještě mladí. Někdy tak i skutečně vypadají, ale fyzicky a psychicky se už tak necítí. Aby nějak nezklamali, jsou často bičováni takovým pocitem: ještě bych nějak měl pomoci s tím a s tímhle, ale já už opravdu nemůžu. Tak se komplikuje ten nejtěžší úkol stáří: sebepřijetí. Někdy k tomu staří lidé potřebují pomoci otevřeným rozhovorem. Někdy stačí jen říct: uvědomuješ si, kolik je ti let? To je normální, že tě něco bolí, za to se nemusíš stydět. Místo toho je raději necháváme hrát na své okolí všelijaké hry, které mají dokázat, že nejsou tak staří, jak ukazuje jejich datum narození. Není to vůbec jednoduché. Třeba jedu tramvají a někdo mě chce pustit sednout a já řeknu: „Děkuju, ale já si nesednu, příští stanici vystupuju.“ Pak mám špatné svědomí, že jsem řekla ne a vrtá mi hlavou, co si teď ten dotyčný o tom myslí. Třeba si říká: Ta je tak blbá, nechce si sednout, protože si myslí, že kdyby si sedla, tak by tím potvrdila, že je stará. A já přitom jsem jen líná si sedat a zase vstávat.
Co všechno je vlastně schované v tom důležitém slově sebepřijetí?
Především přestat obtěžovat sebe a okolí tím, že nechci přijmout některé stavy, které se mě fyzicky i psychicky díky věku dotýkají. Ale jinak jde vlastně o přijetí celého svého života, toho současného i minulého. Bez uhlazování, ve vší plasticitě. Je to pěkně těžký úkol, ale nedoporučuji se mu vyhnout.
Pokud je tedy starému člověku aspoň jakž takž dopřáno zdraví, měl by se snažit a pracovat na sobě?
Tohle staří lidé taky neradi uslyší, ale nespokojenost se stářím není u většiny dána ekonomicky. Někteří z důchodců mají lepší příjmy než lidé mladí nebo mladé rodiny. Já to vím z různých setkání a z přednášek: peníze nejsou to, co staré lidi nejvíc trápí. Často jsou velmi skromní a nedej bože byste jim řekli, že tady mají půl milionu a můžou si za to pořídit, co chtějí – ale jen pro sebe. Utratí pár tisícovek a už nevědí a chtějí to dávat dětem. A když se s nimi budete bavit déle, tak vám začnou říkat, že je nikdo nemá rád a nikdo se s nimi nebaví. To ekonomické se většinou ukáže jako zástupné. Nemá cenu se na stará kolena balamutit zástupnými problémy, hledat viníky ve špatné společnosti a zlých doktorech. Jistě že by mohla být společnost lidumilnější a doktoři příjemnější. Ale možná si stačí přiznat, že některé věci už nemůžu a nikdy se už nevrátí. Že jsem více či méně závislý na pomoci druhých. Přijmout to hluboce a skutečně vnitřně.
Jinými slovy: i v pokročilém věku je dobré mít na dalších dvacet čtyři hodin nějaký smysluplný a věku a zdraví odpovídající program?
Jak říkával prof. Vondráček: nejde o tom přidat léta k životu, ale život k létům. Pokusit se udělat ten čas, který je před námi, nějak kvalitním. Věnuje-li dotyčný zbytek sil rodině nebo společnosti nebo svým snům, které jsou ještě v jeho silách, je úplně jedno. To je jeho volba, jeho individualita. My nemůžeme za druhého rozhodnout, co se domnívá, že je ještě důležité prožít a s kým to chce prožít. Třeba při společných výletech do přírody. Kolikrát vidím převážně ženské party, jak spolu vyrážejí. To je dobré, pokud to jde zdravotně.
Jaké věci jsou pro vás konkrétně ve stáří důležité? Jsou lidé, kteří žijí hodně uzavřeně, třeba jen pro rodinu nebo partnera a pak ve stáří se jim stane, že najednou nemají nikoho. A jsou lidé, kteří mají spoustu přátel a aktivit a mají pak naději, že jim i na stáří něco zbude. Jak u sebe pozorujete to, na čem vám záleží a co už jste vypustila?
Dávno už mi pochopitelně nezáleží na zaměstnání, na kariéře. Přátele, na kterých mi záleží, mám a o ta přátelství se starám. Mám pocit, že jich je pořád, zaplaťpánbůh, dost. Občas si říkám: proč já ještě tam a tam lezu a v něčem se angažuju. Ale takový byl celý můj život. Takže já se musím spíš naučit brzdit. Ke stáří navíc člověk už nemusí být tak diplomatický a může mluvit mnohem ostřeji. To používám, někdy tedy až moc.
Je na to vaše okolí připravené, nechtělo by raději vidět takového vlídného starouška?
Moje blízké okolí asi připraveno je, ale jinak si myslím, že staré lidi by okolí nejraději vidělo jako takové laskavé blbečky, kteří jen sedí a mlčí. Jenže to, že je člověk starý, neznamená, že má být neviditelný. Problém ale je, že někteří si pletou ostrou debatu s agresivitou. Je smutné, že nejagresivnější vůči přistěhovalcům nebo cikánům jsou tady staří lidé. My jsme si museli vydělat, my jsme museli celý život dřít, my jsme museli poslouchat… Že jsou ty problémy složité, jako by nechtěli vnímat. Ne všichni, pochopitelně.
Jak má dnes mladší generace pečovat o svoje staré?
No to je velký úkol. Starých lidí přibývá a to velmi rychle. Pokud mají ve společnosti nějak rozumně fungovat, musí se jim společnost rozumně přizpůsobovat. Jednoduchý příklad: dá se předpokládat, že čas přecházení ulice na zelenou na semaforu bude muset být v budoucnu delší.
Jedna z realit světa starých lidí je např. i Alzheimerova choroba. V rozhlase proběhne na toto téma v týdnu od XX do YY několik speciálních pořadů a besed. Vy jste psala doslov ke knize Vyhasínání mozku Martina Kleina nizozemského spisovatele Bernlefa, která se Alzheimera týká (právě vyšlo na CD jako audiokniha, kterou načetl Jan Kačer – pozn. redakce). Co je podle vás u této diagnózy hlavním problémem?
Především diagnóza sama o osobě. Dostane-li člověk přidělenu nějakou diagnózu, stává se nemocným. Znamená to mimo jiné i to, že se k němu začne jeho okolí i společnost jinak chovat. Trochu si tou diagnózou vztah k němu zjednoduší. No, už je senilní, musíme se k němu chovat jako k malému dítěti. Okolí diagnóza často uleví. On nebo ona už nejsou jen staří, kteří neposlouchají a dělají problémy a máme za to na ně vztek, ale oni jsou přece nemocní. Diagnóza často věci uměle překryje a odsune. Dalším problémem Alzheimerovy choroby je moderní těžký individualismus. Na jedné straně chceme, aby nám každý pomáhal, ale současně to nechceme. Lidé jsou dnes hrdí na svůj intelekt, to je pro ně základní hodnota. Já jako míra všeho. A najednou o to své já začne díky vyhasínání mozku přicházet.
Právě jste dopsala a do nakladatelství Kalich odevzdala svůj nový rukopis, který se týká smrti. Co jste o smrti chtěla napsat?
Ve společnosti mládí a výkonu se o smrti moc nemluví. Nemluví se o ní ale bohužel ani mezi blízkými. A o tom píšu. O posledních věcech, na které by měl pamatovat umírající i jeho okolí. Vědomí smrti nás odděluje od zvířat. Vědomí smrti je kulturní a náboženský fenomén. Přesto jsme smrt tzv. civilizovaně vytěsnili z našich životů. Smrt má proběhnout někde v nemocničních hygienických podmínkách a ne před našimi zraky. Když chce někdo starý o smrti vážně mluvit, mladší ho většinou odbudou mávnutím ruky: „Dej pokoj, ty tady budeš do sta.“ Místo rozhovoru o věcech, které se mu honí hlavou a které starý člověk potřebuje nějak rozpovídat, zalepí se pusa takovou banalitou. Ta knížka by měla mít především praktický, zcela konkrétní užitek. Jsou v ní i takové jednotlivosti jako poslední vůle nebo jak zorganizovat pohřeb. Doufám, že se mi to podařilo napsat tak, aby to lidem v konkrétních situacích pomohlo. Konkrétní pomoc je něco, co mě zajímalo vždycky víc než vznešené akademické řeči.
Vám, jak jsem se dočetl ve vaší knize rozhovorů s Michalem Plzákem a Magdalenou Čechlovskou Bez ohlávky, prý zcela konkrétně pro udržení kondice pomáhá cvičení a omývání prsou studenou vodou?
(smích) Ano, cvičím, protahuju se, protože je to užitečné a příjemné a i to ošplíchání hrudníku ve studené vodě ještě sem tam provozuju. Jsou to možná takové blbinky, ale cítím, jak i takovéhle maličkosti ve mně udržují život. Mám i díky nim svůj rytmus.
Rozhovor vedl Tomáš Weiss (připraveno pro Týdeník Rozhlas)
4.1.2014
