Jak jsem se stala nakladatelkou
Tomáš Weiss
Jak často se sám spisovatel stane nakladatelem? Jsou ale výjimky. A výjimečné osudy. Setkání. Náhody? O jedné takové píše spisovatelka Magdalena Platzová.
Závazky vůči mrtvým jsou tak intimní. Neexistují jinde než v našem vědomí, ten druhý k nim nemá co dodat. Můžeme ho i ošidit a nebude protestovat. Ale kdo by se s takovým břemenem chtěl vláčet? Já ne. Navíc, paměti pana Čecha, který zemřel dřív, než jsme stihli vymyslet jména kapitol, jsou dobrý text. Stojí za přečtení a tudíž i za vydání.
Pravda je, že nejsem tak úplně objektivní. Strávila jsem nad stránkami, který autor psal rukou a nosil mi je po štosech, plné čtyři měsíce – nepočítám-li další hodiny, dny a týdny, které padly na pilování, opravy a tak dále. Během těch čtyř měsíců jsem se na pana Čecha chvílemi dost zlobila a bojovala s pokušením hodit mu jeho “projekt” na hlavu. To když se příliš opakoval, ztrácel nit a úmorně nadával na komunisty. Byl i přesvědčený republikán. A trochu rasista. To všechno ovšem vyvažoval velkou dávkou kouzla, nemalou literární originalitou a proč to neříct – za redigování svých pamětí mi dobře zaplatil.
Ve smlouvě, kterou sepsal jen tak rukou, a kterou jsem mu musela před vyplacením zálohy podepsat, ovšem stálo, že text nejen zrediguji, ale také pomohu jemu, panu Čechovi, vstoupit do kontaktu s českými nakladateli. Proč ne? To jsem mu s klidným svědomím slíbit mohla. Pro upřesnění musím uvést, že tohle všechno se odehrávalo v New Yorku, kde jsem tehdy žila.
Když se ale kniha začala rýsovat a pan Čech mocně zatoužil mít ji už vytištěnou, zdála se mu najednou klasická cesta příliš pomalá. Spěchal. Věděl, že nemá moc času. Navrhla jsem mu, aby knihu vydal sám, pomohu se vším, co bude třeba. Seženu jazykového editora, grafika, tiskárnu. Za tuhle práci jsem nechtěla nic, byl to bonus. To jsem ovšem ještě o vydávání nic nevěděla.
Potom pan Čech náhle zmizel v nemocnici a do měsíce zemřel. O jeho odchodu tu nechci psát, ale musím ho alespoň zmínit. Do poslední chvíle visel na svojí knize. Třebaže nemohl mluvit a nemohl se hýbat, dal svojí paní najevo, že se mu líbí název, který jsem vymyslela. Souhlasil s výběrem fotografií. Pokračovala jsem v přípravách, jako by se nic nestalo, získala jsem dokonce od krajanského spolku v New Yorku příslib, že zaplatí editorku a grafika. Telefonovala jsem pravidelně paní Čechové a posílala po ní do nemocnice pozitivní zprávy. Myslela jsem, že ho třeba udrží při životě. Že si na knihu počká.
Když zemřel, zůstala jsem s projektem sama. A poprvé v životě jsem měla závazek vůči mrtvému, příteli, který mi důveřoval. Byl to nový a velmi silný pocit, který jsem nemohla zklamat.
Ovšem pocit je jedna věc, realita druhá. Jak už jsem předeslala, o vydávání jsem nevěděla vůbec nic. Naštěstí jsem ze svého předchozího působení v Literárních novinách znala paní Věru Beckovou, zkušenou editorku, které jsem vždycky důveřovala, a také knižního grafika Marka Naglmüllera. Těm jsem text svěřila a pak už jsem nestačila koukat kolik verzí, oprav, rozhodnutí bylo zapotřebí. A všechno na dálku, přes oceán. Nemluvě o doprovodných textech, číslu ISBN, čárovém kódu… “Co je to?,” psala jsem grafikovi. “Kde se to dá získat?” Naučila jsem se korespondovat s tiskárnou o druzích papíru, obálek, záložek. A pak všechny ty smlouvy. A stanovit cenu knihy. A distribuce. A procenta z prodeje. Ze kterých, upřímně řečeno, nemám ani korunu, protože všechny vydělané peníze půjdou pochopitelně těm, kdo vydání financovali – rodině pana Čecha a krajanům. Což je v pořádku. Tohle vydavatelské dobrodružství muselo být z mojí strany zcela nezištné, jinak by se nemohlo podařit.
Paměti pana Alexe Čecha s názvem Dobrý den, světe! a podtitulem Paměti uprchlíka, nakonec opravdu vyšly a pár desítek kusů se dokonce už i prodalo – což je na neznámého autora a neexistujícího nakladatele skvělé!
Abych to upřesnila, nejsou to skutečné paměti. Alex Čech byl člověk se smyslem pro dobrodružství a dobře věděl, že jeho celý život by na čtivou knihu nevydal. Proto zpracoval jen nejlepších dvacet let: euforii po konci Druhé světové války, studium medicíny v Praze, komunistický puč, vězení, prověrky, útěk přes šumavské lesy do Německa, pobyt v uprchlických lágrech, odjezd do Venezuely, protloukání v jižní Americe a nakonec odjezd do USA a těžké začátky v New Yorku. Se psaním přestal v polovině šedesátých let, kdy založil rodinu a úspěšnou firmu. Pak už se – řečeno jeho vlastními slovy – nestalo nic, o čem by stálo za to číst.
Knihu pana Čecha znám v jistém smyslu lépe než svoje vlastní knihy. Vím o ní úplně všechno, kromě toho, že jsem ji nenapsala - ale o to ji mám asi raději. V knihkupectvích se objevila v červnu tohoto roku, téměř současně s mým románem Anarchista. Vidět ty dvě knížky vedle sebe ve výloze mi působilo tak hluboký pocit uspokojení, že jsem si je několikrát vyfotografovala. Jako si rodič fotí děti, když jdou poprvé do školy. Měla jsem radost, že se mi podařilo dostát slibu. Obě knihy vypadají pěkně a po všech těžkostech, které je provázely (každou jinak), se statečně a spolu vydaly do světa.
Magdalena Platzová
2.1.2014