Poslední rozhovor s Daisy Mrázkovou
Petr Vizina
Pravděpodobně poslední rozhovor s legendární autorkou dětských knih Daisy Mrázkovou, pořídil pro knihu Stará garda kulturní redaktor ČT Petr Vizina. Autorka knih jako Můj medvěd Flóra, Slon a mravenec nebo pochopitelně Sbohem, Jácíčku zemřela 14. prosince 2016 ve věku devadesát tři let.
Děti mají rády vaše knihy, protože je nikdy nepoučujete.
Musela jsem poučovat! Stala jsem se učitelkou, protože si to matka přála. Učitelkou jen na jeden rok. Ale hned po maturitě, aby nikdo nevědel, jsem šla ke zkouškám na UMPRUM. Přijali mě, ale po roce školu zabrali Němci. Ten učitelák si matka přála, abych byla pod penzí. Vlastně se jí nedivím, byli s otcem rozvedení a měla mě na krku. Naši se rozvedli, když mi bylo pět, byla jsem sama s maminkou.
Vaše maminka byla Angličanka. Četla vám pohádky?
Kdepak, to neuměla, nikdy se nenaučila českou abecedu, český spelling. Já, čtyřleté dítě, nervózní z každé špatně vyslovené české hlásky, jsem si s ní dala velkou práci. Ale bylo to úplně marné. Slovo „čtou“ se třeba jako Angličanka nemohla naučit, ani když jsem jí vysvětlovala, že se výslovností podobá anglickému toe, tedy palci na noze. Ale bylo to „stou“. Držela se toho fest.
Křestní jméno Daisy je u nás nezvyklé. Jaké bylo s ním vyrůstat?
Když bylo na začátku školního roku představování, každý musel vstát v lavici a říct své jméno. Dovolila jsem se na záchod a čekala na chodbě, než to bude odbyté. Udělala bych všechno, abych nemusela tuto, pro mě tak trapnou, proceduru podstoupit.
Bylo nepříjemné se lišit?
Kluci za mnou křiceli: „Dajsi! Daj si pívo!“ Zkrátka, lišení se bylo holé utrpení a já navíc přišla do školy se špatnou češtinou. Ve čtvrté tříde jsme měli takzvaně pokládat, což znamenalo vybarvovat, obdélníky vodovými barvami. Můj obdélník byl flekatý, což mi nevadilo. Přece čím více barevných skvrn, tím lepší. Ale děti na mě žalovaly: „Prosím, ona to maluje rovnou z knoflíku!“ Vůbec jsem nevědela, že se kroužku na vodovkách říká knoflík, maminka to slovo nikdy nepoužívala, neznala je.
Stále to ale mělo daleko k vaší první knize pro děti.
Odmala jsem byla posedlá tím „udělat si knížku.“ V obchodě dostávalo pri nákupu dítě obrázek. Strádala jsem se, nakonec sešila a udělala z kladivové čtvrtky jakýsi hřbet. Vydala jsem si knížku! Chtělo se mi psát, tak jsem psala. Příbehy jsem brala ze skutečnosti. Kdepak ještě vymýšlet!
Myslíte tím příběh knihy Můj medvěd Flóra?
Cyril, můj syn, viděl cestou ležet v blátě na chodníku medvídka. Přišlo mu ho líto, posadil ho a opřel o kandelábr. Druhý den vidí medvídka odkopnutého. Takhle jsem to nemohl nechat; to jsou jeho slova. Vzal zabláceného medvídka domu a příběh je zaznamenán v knížce. Osmnáctiletý, tím mutujícím hlasem, mi povídá: Mami, hele, vidíš ty oči?
A tehdy jste o medvědovi začala psát?
Až daleko pozdeji. Nejprve se anglická babička rozčilovala, že je to špína a že máme medvěda vyhodit. Druhý den ale někam šla, Floru jsem vyčistila v mydlinkách a ukázalo se, že je pěkně zlatohnědá. Dostala šaty od mojí kamarádky Adrieny Šimotové a Flora u nás zůstala. S medvědem se u nás děly psí kusy; ráno jsme našli Floru u otevřené kredence a kastroly vyvalené ven. Jindy zas seděla a hrála na kytaru, případne štrikovala. Nebo se tu medvídek, s odpuštením, poblil. Cyril dělal s Flórou psí kusy!
Vaše knihy tedy zobrazily něco z toho, jak žila vaše rodina, včetne smyslu pro humor.
Celkem úspěšně jsem se věnovala knížkám. Můj muž, malíř, chtěl každý den po návratu z ateliéru převzít alespoň část domácích prací. Tak tu vždycky v noci myl nádobí. Říkal si Myč noční. Ráno, když jsem vstala, Jiří blaženě spal, a já měla třpytné nádobí a na vršíčku lísteček s pár verši. Schovávala jsme je, podívejte, je jich plný šuplík. Přečtěte nějaké, neslyšela jsem je snad deset let.
Nádobí se samo neumyje, od toho však tady Myč noční je. To je skvělé!
No jo, to je Mrázek. On myl nádobí pomalu a důkladne, tak už chlapi pracují. Čtěte dál.
Zas voda ve dřezu Myče ku mytbě nouká. A Myč, ten s dojetím na horu nádob kouká.
Nebo: Myč noční odmítá hrdinou býti zván. Jen věnec skromnosti nechť zdobí jeho skráň. Pochválila jste ho pak ráno?
Ale no samozřejmě!
Vaše rodina je vtipná!
Celá je seknutá.
V Japonsku vyšla vaše kniha Slon a mravenec a údajně ji tam využívají ve farnostech ke katechezi, tedy výuce k víře.
I u nás používali farári knížku Haló, Jácíčku ve výuce. Když studoval můj vnuk Ondřej v seminári na kněze, vstoupil do třídy profesor Josef Hermach, Jácíčka v podpaží, že jde přednášet. A kantor Ondřejovi povídá: Co na to tak koukáte?
