Patricie Kovářová vzpomíná
Tomáš Weiss
Možná je to všeobecně známý fakt, ale Patti Smith chtěla být asi všechno možné, od malířky, přes fotografku a spisovatelku, ale nakonec se stala zpěvačkou. Přesto u ní asi je a byla nejsilnější tendence stát se "prokletou básnířkou". M Train je její další knihou vzpomínek.
Začněme dojemnou chvílí, kdy Patti Smith přebírala za Boba Dylana letošní Nobelovu cenu za literaturu:
Vecchia Zimarra
Náhlý poryv větru roztřese větve stromů a ve vírech rozpráší listí, které se tajemně třpytí v jasném filtrovaném světle. Listy jako samohlásky, šepoty slov jako dech sítě. Listy jsou samohlásky. Shrnuji je dlaněmi v naději, že najdu kombinaci, kterou hledám. Řeč malých bohů. Ale co Bůh sám? Jaká je jeho řeč? Jaká je jeho potěcha? Mísí se s řádky Wordswortha, s hudebními frázemi Mendelssohna, a zažívá přírodu tak, jak ji genius vymýšlí? Opona se zvedá. Lidská opera začíná. A v kóji vyhrazené pro krále, spíše na trůnu, než v kóji, sedí Všemocný. Je přivítán točícími se suknicemi novicek, za zpěvu jeho chvály a recitace z Masnaví. Jeho vlastní syn vykreslený jako milované jehně, hned jako pastýř v Písních nevinnosti. Zbídačený filozof Collin, postava v Pucciniho Bohémě, přináší oběť; zastavuje svůj jediný kabát, a zpívá pokornou árii „Vecchia Zimarra“. Loučí se se svým rozedraným, milovaným kabátem, a představuje si, jak jeho svrchník stoupá na posvátnou horu, zatímco on zůstává pozadu a kráčí po hořké zemi. Všemocný zavírá oči. Pije ze studně člověka a tiší žízeň, které nikdo nemůže porozumět.
Měla jsem černý kabát. Věnoval mi ho před lety básník k mým padesátým sedmým narozeninám. Býval jeho – nepadnoucí, bez podšívky, svrchník značky Comme des Garçons, po kterém jsem tajně prahla. Ráno v den mých narozenin mi řekl, že pro mě nemá žádný dárek.
– Nepotřebuji dárek, řekla jsem.
– Ale já ti chci něco dát, něco, co si přeješ.
– Pak bych si přála tvůj černý kabát, řekla jsem.
A on se usmál a věnoval mi ho, bez zaváhání či lítosti.
Pokaždé, když jsem si ho oblékla, cítila jsem se sama sebou.
Molové ho měli také rádi a podél lemů byl posetý dírkami, ale mně to nevadilo. Kapsy byly rozpárané a všechno, co jsem bezmyšlenkovitě vsunula do jejich posvátných dutin, zmizelo. Každé ráno jsem vstala, oblékla si kabát a čepici, vzala tužku a notes a vyrazila přes Šestou avenue do mé kavárny. Milovala jsem svůj kabát, svou kavárnu a svou ranní rutinu. Byl to nejjasnější, nejjednodušší výraz mé samotářské identity. Ale v čase krutého zimního počasí jsem upřednostnila jiný kabát, aby mi bylo teplo a uchránila jsem se před větrem. Můj černý kabát, vhodnější pro jaro a podzim, vymizel na čas z mého vědomí, a v tomto relativně krátkém období zmizel docela.
Můj černý kabát byl pryč, vytratil se; jako vzácný prsten z prstu provinilého věřícího v Hesseho Cestě na východ. Stále ho marně hledám, v naději, že se najednou zjeví, tak jako se smítka prachu zjevují v náhlém paprsku světla. Myslím na Bruna Schulze uvězněného v polském ghettu, jak tajně předává jedinou vzácnou věc, kterou zanechal lidstvu: svůj rukopis Mesiáše. Poslední slova Bruna Schulze ztracená ve splašcích posledních dní druhé světové války. Ztracené věci. Drápají se skrz membrány, pokouší se přivolat naši pozornost nerozluštitelným nouzovým voláním. Slova zakopávají v bezmocném zmatku. Mrtví mluví. Zapomněli jsme, jak jim naslouchat. Neviděli jste můj kabát? Je černý a prostý detailů, s roztřepenými rukávy a rozpadajícími se lemy. Neviděli jste můj kabát? Je to kabát, kterým mluví mrtví.
přeložila Lýdie Kárníková
15.12.2016
