Mark Twain promlouvá ze záhrobí – a skvěle!
Josef Rauvolf
Když se spisovatel Mark Twain rozhodl sepsat své paměti, zjistil, že to nebude tak snadné – přesto je dokončil, vymínil si však, že vyjít mohou až sto let po jeho smrti. Nyní tedy máme v rukou první svazek obsáhlé trilogie, Autobiografie I.
A četba je to nejen zábavná, ale také – jak tomu u autobiografií většinou bývá – poučná, protože Mark Twain, přesněji, Samuel L. Clemens, jak znělo jeho občanské jméno, toho prožil skutečně dost a dost. A že uměl vyprávět, o tom ví své čtenáři jeho knih, kterých se již za Twainova života prodalo tolik, že z něj učinily bohatého muže.
A pak, to mu bylo dvaačtyřicet, mu jeho přítel řekl: "Muž se ve čtyřiceti ocitá na vrcholu svého života a začíná sestupovat po svahu přivráceném k západu. Normální, průměrný muž, abychom to příliš nekonkretizovali, řekněme běžný muž, dosáhl věku, kdy buď uspěl, nebo selhal; v obou případech asi prožil ze svého života vše, co je hodné zaznamenání; a v obou případech asi prožitý život zaslouží, aby byl popsán, a nemůže se stát, že by to bylo nezáživné, pokud ovšem na sebe pravdivě prozradí co nejvíc."
Twain se přitom, jak sám přiznává v úvodu, se svým cílem napsat paměti pořádně natrápil, začínal mnohokrát, a vždy toho nechal. Až pak přišel na řešení: bude své vzpomínky diktovat... Zároveň, a to se již týká samotné struktury knihy, přišel na vynikající spisovatelský trik: nedržel se otrocky chronologické linky, ale pokud jej – například při vzpomínání na sebe coby pětiletého chlapce – napadla příhoda, vztahující se k době o padesát let později, klidně přeskočil v čase i prostoru. Díky tomu je ovšem jeho text velice živý, nikdy nenudí, zároveň se tímto trikem Twainovi podařilo svázat svůj život do jedné bohaté kytice. Protože, jak píše, "je to pravidlo vyprávění, které se neřídí žádnými pravidly. Není třeba dělat nic, jen putovat; jak se putuje, není tak důležité, jak to, že se vůbec putuje."
Twain je rozený vypravěč, takže například když popisuje všechny ty lahůdky, které míval na stole coby chlapec, všechny ty druhy zvěřiny, koláče všemožných druhů a chutí, ovoce, pečivo i domácí chléb, jen se nám sbíhají sliny. Stejně tak nás vtahuje do různých situací, sedíme s ním u oběda s prezidentem, nasloucháme hovorům úctyhodných mužů či naopak se plazíme temnými chodbami stříbrného dolu, hladovíme, prožíváme skon milované dcery a manželky, ale také se kocháme krásnou krajinou či popisy cest po celém světě.
Mark Twain sice přišel díky neuváženému podnikání o velkou část majetku, nám však zůstaly jeho knihy, a také nádherné vzpomínky. Autor totiž "chtě nechtě prozradí pravdu, protože jeho fakta a jeho fikce budou spolupracovat ruku v ruce, aby ochránily čtenáře; každý fakt a každá fikce budou tahem štětce, každý dosedne na to správné místo a společně vytvoří jeho portrét: nikoliv portrét, o němž si on myslí, že jej maluje, ale jeho skutečný portrét, portrét jeho nitra, jeho duše, jeho charakteru."
Josef Rauvolf, překladatel a publicista
5.12.2016