Vzducholoď Gulliver a Martin Rajniš a jeho 25 000 dnů
Tomáš Weiss
Kdo jde dnes v Praze do centra současného umění DOX, těžko to přehlédne. Stačí zvednout hlavu a uvidíte 42 metrů velkou vzducholoď ze dřeva a oceli, která leží zaparkovaná na střeše galerie. Sen dvanáctiletého kluka se splnil. Ten kluk je architekt Martin Rajniš (1944).
O svém dobrodružném životě sepsal spolu s Magdou Šebestovou knihu 25 000 dnů vzpomínek. Sám architekt o ní říká: "Zažil jsem toho skutečně dost. Dětství ve staré Praze s nejrůznějšími výchovnými experimenty svého otce, časy chudoby a vzdoru proti bolševikovi, byl jsem dvanáctkrát v kriminále. Strávil jsem čtyři roky na moři, přeplul na malé lodi s jednou krásnou holkou Atlantik. Projezdil jsem stovky tisíc kilometrů po pouštích, divočinách, pralesech, projel jsem horní toky Amazonky, byl jsem v nejzapadlejších koutech Nové Guiney. Ale zároveň jsem řídil jako architekt velké ateliéry a rukama mi prošlo ve stavebních nákladech skoro 14 miliard korun. Zažil jsem Paříž coby bezdomovec i jako nositel světové ceny za architekturu…"
Martin Rajniš projektuje už přes 45 let a má za sebou na 1200 projektů. Ale hravost ho ani po sedmdesátce neopouští. Ani přírodní inspirace a taky představa, že v jednoduchosti a správném spojení s přírodou je ta pravá architektonická síla
"Vezměte si některá italská města. Jsou udělaná z jednoduchoučkých baráků. Krabička s rovnou střechou, má 3 nebo 4 okna a jedny dveře. Každý se mírně odlišuje, například barvou okenice, ale jinak jsou si velmi podobné. A nikoho by ani nenapadlo, aby udělal ten barák jinej. Lidé jsou si přece také podobní - a to vnímáme jako přirozeně krásné. Naprostá většina baráků byla také dělána přímo pro jejich konkrétní majitele. Teď jsou to většinou anonymní baráky – nájemné, administrativní, Fungují řetězce investora, projektanta, plánovače – anonymní řetězec, který jakoby bránil krásným věcem a podporoval ty ohavné, podprůměrné, ubožácké.
Jakto?
Ti ubožáci to neumí. Co umí je, že si přečtou pečlivě normy a naprděj to podle norem, které jsou často absurdní. Předpisů jsou tisíce, štosy, ale vůbec nazaručují splnění toho hlavního. A to hlavní je , že dům má být plný dobrého pocitu. Živelného radování se ze života. Toho lze dosáhnout, když vám je dělaný hodně na míru. Musí vám umožnit natáhnout energii z okolí, z přírody, musí být nabíječ energie. Musí být TO místo, kde se cítím bezpečně, jsem otevřený světu a zároveň mám bezpečné zákoutí. Kde seděly opice, ze kterých jsme se vyvinuli? Potřebovaly skálu za zády, aby byly chráněné a potřebovaly vidět odkud může přijít nebezpečí.
Takže se opět dostáváme k přírodě…?
V civilizaci žijeme tři, někdo řekne pět tisíc let. Ale jako hominidi jsme žili pět miliónů let. To znamená, že 99% času jsme žili ve volné přírodě, v tlupě, proto jsou pro nás přírodní věci tak směrodatné, jsou do nás přímo obtištěné. A architektura se od toho strašným způsobem vzdálila."
(ukázka z rozhovoru pro Deník, který s Martinem Rajnišem vedla Denisa Haveldová v roce 2012)
Gulliver bude sloužit jako prostor pro setkávání současného umění s literaturou a program bude rozvíjet témata výstav Centra DOX, které charakterizuje kritická reflexe fungování dnešního světa.Pro veřejnost se otevře 11.prosince 2016.
V DOXU také proběhne 6.12. 2016 od 18 hodin slavnostní uvedení knih 25 000 dnů vzpomínek a Skici/Sketches.
2.12.2016
