Knižní pól Zdenko Pavelky
Tomáš Weiss
Další autorský výběr z na podzim se tradičně zvětšující kupy nových knih. Tentokrát zaznělo z rozhlasového mikrofonu Českého rozhlasu právě to, co teď předkládáme vašemu ostrozraku: Dívka jménem Boy, Fred Vargas a Ruka komisaře Wallandera.
Knižní pól 5. 11. 2016
Jako stopětadvacátý svazek Edice angloamerických autorů vydalo nakladatelství Argo první český překlad teprve dvaatřicetileté, ale přitom už velmi úspěšné britské prozaičky Helen Oyeyemi. Je to román v českém vydání příhodně nazvaný Dívka jménem Boy a už v tom názvu cítíte když ne provokaci, tak alespoň že něco není v pořádku. Původní název zní Boy, Snow, Bird a v češtině by tahle tři jednoduchá slova nic zvláštního neznamenala, navíc všechna mají v angličtině ještě jiné hovorové či slangové významy než jen chlapec, sníh a pták. V knize Helen Oyeyemi jsou to však jména tří hlavních postav příběhu: matky, její nevlastní dcery a vlastní dcery.
Helen Oyeyemi má britské občanství, ale narodila se v Nigérii, její nezvyklé příjmení je jorubské. A z jorubské mytologie jako by tahle africká Evropanka vložila do knihy Dívka jménem Boy smysl pro velmi neobvyklou změť mnoha vzájemně se prolínajících motivací, náznaků, symbolů.
Základní půdorys příběhu je přitom velmi jednoduchý: Někdy na začátku padesátých let uteče newyorská dcera Boy od svého tyranského otce, maďarského přistěhovalce. Vybere si náhodný směr a zakotví ve venkovském městečku, minulost odstřihne. Podaří se jí najít dobrého chlapa, ten má sice malou dceru Snow po zemřelé manželce, ale Boy si s holčičkou porozumí. Jenže pak se všechno zamotá. Když se narodí Bird, je černá. Teprve tehdy se projeví, že rodina s příjmením Whitman je původně černošská, ale provozuje passing – odmítá svou černošskou identitu a pokouší se zbělet postupnými sňatky s bílými. Boy si uvědomuje, že v takové konfrontaci by byl život v rodině pro Bird peklo, a volí tvrdé řešení – pošle bílou nevlastní Snow natrvalo k její tetičce Claře. K černé tetičce Claře, kterou právě v zajetí passingu její matka, tedy společná babička Snow i Bird, vyhnala z domu. Román se odehrává ve střídavém vyprávění Boy a Bird, rozuzlení neuvěřitelných záhad a z nich plynoucích napětí zasazené do doby, kdy Snow už jako dospělá poprvé přijede na návštěvu, to už je Bird třináctiletá a obě sestry si předtím tajně dopisovali.
Téměř v každé reflexi románu Dívka jménem Boy se objeví ocenění, jak bravurně dokáže Helen Oyeyemi nakládat se známými mýty a archetypy, zejména Sněhurkou, Popelkou a Krysařem. Ale ty jorubské legendy my bílí neznáme a tak nedovedeme posoudit, do jaké míry se tam projevuje jejich vliv. Helen Oyeyemi je musí mít v paměti hodně hluboko, a určitě na ně nehodila deku její studia v Cambridgi.
Dívka jménem Boy je rafinované vyprávění o traumatech rasismu a migrace vůbec, o potížích kulturní asimilace, aniž by to kniha nějak manifestačně dávala najevo. Je to zároveň velmi napínavý příběh, všechny vazby se odhalují postupně a vždycky překvapivě. Asi nejparádnějším autorčiným kouskem je odpověď na otázku, jak to bylo s Boyiným otcem a matkou. To neprozradím, protože je to asi nejpřekvapivější epizoda. Hrdinčino příjmení Novak však má pravděpodobné vysvětlení: Helen Oyeyemi žije v Praze, daří se jí tu držet si od těla nežádoucí mediální i jinou společenskou pozornost.
Román původně africké, později britské a dneska vlastně tak trochu i české spisovatelky Helen Oyeyemi Dívka jménem Boy přeložil a doslovem doplnil Ladislav Nagy.
Na rozdíl od Helen Oyeyemi je francouzská spisovatelka užívající českému uchu mužsky znějící pseudonym Fred Vargas u nás už velmi dobře známá. Detektivka V mrazivých časech je její desátou česky vydanou knihou. Téměř všechny vydalo nakladatelství Garamond, ale tahle nejčerstvější je z nakladatelství Argo.
Příběh V mrazivých časech patří do série případů komisaře Adamsberga. To je takový ostřejší Maigret, spíš týpek jako televizní Moulin, ovládá samozřejmě elektronickou komunikaci a jeho hlavním spoluhráčem není žádný uctivý Watson, nýbrž mimořádně vzdělaný major Danglard, piják vína a otec samoživitel.
Tenhle případ začíná celkem konvenčně. Adamsberga a Danglarda požádá o konzultaci kolega, který si myslí, že jedna stará paní nespáchala sebevraždu, jak to podle všech zanechaných stop a okolností vypadá. A náhoda kriminalistům přeje, najdou dopis, který pohne událostmi, a taky dalšího zdánlivého sebevraha. Ty dva mrtvé spojuje dávný násilnický příběh, který se před lety odehrál na útesu u malého ostrova u Islandu. Jenže mrtví ve Francii dál přibývají. Souvisí to s Islandem? Objeví se tu jiná souvislost. Existuje sdružení, které si hraje na jakobíny za Velké francouzské revoluce a uctívá Robespierra. Sebevražedníci přibývají a všechny spojuje docházka právě do tohoto ujetého spolku.
Adamsbergovi trvá hodně dlouho, skoro čtyři sta stran, než ten rébus rozluští. A Fred Vargas vás přitom jakoby mimochodem provádí nejdůležitější událostí francouzských dějin, defilují tu další jakobíni – Danton, Desmoulins, Fouché, Lebrun. Pokud jste nadšenými čtenáři Brownových příběhů s Robertem Langdonem, detektivka V mrazivých časech surfuje podobně na vlnách historických souvislostí a příměrů, ale zároveň je to klasická detektivka se sympatickými francouzskými poldy v hlavních rolích.
Další případ komisaře Adamsberga nazvaný V mrazivých časech přeložila Kateřina Vinšová.
Už jsem se tu dříve zmínil, že nejradši mám ze všech severských detektivek sérii Heninga Mankella o komisaři Kurtu Wallanderovi. Nakladatelství Host vydalo teď, rok po Mankellově smrti, poslední dosud nevydaný příběh Ruka.
Chronologicky patří Ruka před poslední díl Neklidný muž a vznikla na požádání nizozemského nakladatele, který vymyslel akci, v níž každý, kdo si koupí některou autorovu knihu, dostane od něj ještě jednu jinou jako dárek.
Krátká povídka Ruka je pro komisaře hodně osobní. Wallander se totiž rozmýšlí, že koupí nějaký venkovský dům nebo statek. Jeho nejbližší kolega Martinsson mu nabídne nemovitost, kterou prodává jeho příbuzný. Wallander se vypraví na obhlídku a dům se mu i přes zatuchlost zamlouvá. Už je rozhodnut. Když ale odjíždí, vzpomene si, že na zahradě o něco zakopl, a to něco mu neštimuje. Vrátí se do zahrady a najde ze země trčící kůstky, ruku…
Spolu se stostránkovou Rukou vychází ve stejném svazku jako doslov ještě Mankellem sepsaná příručka o celé sérii, jmenuje se Wallanderův svět. A to je bonus stejně neobvyklý jako vydařený. Mankell vypráví, jak se k Wallanderovi vůbec dostal a proč, připsal anotace všech knih, medailony postav, geografický rejstřík. Pro Wallanderovy ctitele je to jedinečný průvodce, s nímž můžou vyrazit do jihošvédského Ystadu po komisařových stopách. Překladatelka Helena Stiessová připojila poznámky k výslovnosti švédských jmen.
Vlastní Mankellův doslov je pozoruhodný i jako úvaha o tvorbě. Myslím, že některé jeho postřehy stojí za pozornost, tak poslyšte:
Všechno, co člověk napíše, je součástí nějaké tradice. Spisovatelé, kteří tvrdí, že se zcela oprostili ode všech literárních tradic, jsou lháři. Člověk se nestane umělcem v zemi nikoho.
A Mankell dodává, že základním kriminálním příběhem je pro nás zřejmě klasické řecké drama, připomíná Médeu, ženu, která zavraždí své děti, protože žárlí na manžela. Velmi mi přišla vhod Mankellova vize osudu knižní kultury, protože vyjadřuje, o čem jsem sám přesvědčen:
Knižní svět se dramaticky proměňuje. Bylo tomu tak odjakživa. Ale je potřeba pochopit, že to, co se mění, je distribuce knih, nikoliv kniha samotná. Držet v rukou desky s obsahem. Jistěže si stále více lidí bude s sebou do postele brát čtečku. Ale fyzická kniha nezmizí. Aniž bych byl nějaký zpátečník, myslím si, že čím dál víc lidí se bude ke knize v její fyzické podobě vracet.
1.12.2016
