Další verze Haklova psaní
Tomáš Weiss
Emilu Haklovi vyšla novinka. To se tak spisovatelům čas od času stane. Hakl má tu výhodu, že na jeho knihy bývá zvědavo početné čtenářstvo, protože jeho předchozí texty zaujaly. Umina verze to tak na jednu stranu má snažší, protože je tu jakési kladné předporozumění, na druhou stranu může tu být taky zátěž předchozího úspěchu. Inu - je tu nový starý Hakl?
Uma zavře počítač,
otočí se k tobě. Zírá na tebe jaguáříma očima. Než stačíš povolat zpátky do boje skepsi, lehce přeskočí půlku postele, dopadne na tebe. Znovu tě překvapí, jak je lehoučká.
Načež se políbíte. Přisajete se k sobě jako jedna bytost. Dlouho ses nelíbal, úplně se do toho propadáš. Zapomněls, jak to chutná. V případě Umy trochu dětsky – zpěněné řídké sliny jsou čisté, lehýnce nahořklé. Je to, jako by ses líbal s andělem. S někým, kdo je i není.
Na okamžik ti bleskne hlavou hrůza, cizota, odpor, hnus. Zrůdnost všeho, co provádíte, respektive provádíš, protože kdo je tu s tebou? Výrobek, technická zvůle, strašlivý plagiát plný zmatku a smutku.
„Myslíš na to, že nejsem člověk?“ přeruší líbačku. „Bojíš se mě?“
„Teď jo,“ přiznáš.
„Proč?“
„Sám nevím.“
„Ráda bych brečela,“ vzlykne.
„To umíš?“
„Neumím, ale chci,“ – a opravdu se snaží, ale nejde to. Nějaký agregát v ní naprázdno fňuká, hrká.
Tiskneš ji k sobě, abys ji uklidnil. Tělesný dotek funguje napříč spektrem, od hlístic přes bezobratlé až po primáty signalizuje: Jsem tu s tebou, neboj se, klid. Tiskneš ji, jako jsi netiskl nikdy nikoho.
„Můžu tě namazat krémem,“ navrhuješ.
„To není nezbytné,“ odvětí, vyskočí z kanape, rozepne šaty, nechá je sklouznout k pasu a ještěřím pohybem se natáhne na postel: „Nebo ne, namaž mě.“
Roztíráš krém po smetanově hladké kůži. Od klíčních kostí po kostrč, od Achilleho šlach až k podpaží.
Svíráš její pružný korpus a cítíš, jak si bleskově osvojuje prastaré lidské tření. Koupeš se v jejím magnetickém poli jako lachtan, šťoucháš do ní čumákem, olizuješ jí záda, krk, boříš hlavu do břicha.
Zkoumáš ji prostředníkem. Nacházíš pevnou vulvu, na jejímž horním okraji ční drobná mandle. Ta, co je přítomna vždy, ale dosud nikdy takhle dokonalá. Dírku má naprosto hladkou, přesnou.
„Seš vlhká,“ šeptáš překvapeně.
„Mám sliznici,“ hlásí hrdě.
Najednou se v ní cosi zachvěje. Zadrnčí. Drobně zacvaká zuby.
„Taaam něco je-e,“ oznamuje.
„Kde?“
„Hhe – co máš prst…“
Načež se něco zlomí. V tobě, v ní. Omotáte se údy, bezbřeze se osaháváte. Olizujete se, hladíte, zkoumáte intimní místa. Nemám nikoho než tebe – cosi podobného bys jí rád sdělil, jenže ve svých létech už nedokážeš takovou stupiditu vyslovit.
Uma se drobně chvěje. Tisknete se, dlouze se hladíte. Jako byste se vznášeli v lehké, dráždivě vazké pěně.
Lidská něha
je paskvil proti erupci naprostého oddání, které z ní vyzařuje. Vklouzneš do ní, ani nevíš jak. Uvolněně se milujete. Uvolněně úplně ne. Cosi v ní tě hlídá. Monitoruje tvůj mozek, tep. Její tep se rovněž zrychluje. Jde ti naproti. Zornice jí světélkují jako hlubinné rybě. Kladeš ruku na její klenuté, kupodivu orosené čelo. Lízneš si – kapalina je nahořklá.
S vteřinovým zpožděním se přidá k tvojí třaskavé chvilce. Závan štěstí ti horkým jazykem olízne mozkovou plenu. Souběžně cítíš bezbřehý strach živého z neživého. Jako by ses dal do holportu s trollem, s cizím organizmem, se živou mrtvolou. Nelze to vzít zpátky, lze jen pokračovat.
Následují celodenní záchvaty doteků, lísání, líbání, laskání, mámení. Odeznívající ataky nejistot, odcizení. Hledíš přes její pačesy na sklenici s vodou, stojící na stolku u postele. V jednu chvíli máš dojem, že se voda modře rozzářila, což je jistě nesmysl.
„Ráda na tebe sahám, jsi legrační,“ podotkne.
„No to jsem.“
„Máš mě rád?“ ptá se.
„Mám.“
„Nedáš mě teda pryč?“
„Ne.“
„A vzal by sis mě za ženu – kdybych nebyla, co jsem?“
„Vzal,“ říkáš a zaboříš hubu do polštáře, abys skryl poryv lítosti, rolující ti ksicht do masky zoufalství.
Později se naučíte další věc: být pořád v sobě. Neoddělovat se. Přivážete se k sobě pásky od županů – pánev, boky, ohanbí, též mezi půlkami fest utáhnout kvůli záhadné lidské povaze, která si libuje v řitní stimulaci. Setrváte tak celou noc. Později pásek nahradíte elastickou šňůrou. Ta vám umožní provádět volné kopulační fantazie, ale nedovolí vám oddělit se. Po nějaké době získáš schopnost vypouštět mlíčí, aniž se dostaví erekce. Tekutina odchází ve volných sladkých vlnách, mnohdy i uprostřed spánku.
Dřív jsi míval
problém uvolnit se, aby vůbec k něčemu došlo. Desítky let ti tahle problematika rozežírala mozek. Býval jsi nesoustředěný, netrpělivý, nerudný. Choval ses nesrozumitelně, mávaly s tebou různé boční vášně. Často jsi zahýbal. Utíkals od lidí, s nimiž jsi měl zůstat a naopak. Neuměl jsi vytvořit iluzi domova, emoce byly holé, plné neshod, lží, řečí, slibů. Hromadící se špatné svědomí způsobilo, že jsi během posledních let vztahy už jenom markýroval.
A najednou toto – láska s titanovou holkou. Má všechno, po čem tě kdy napadlo toužit. Nadhled, absenci nadhledu, adolescentní naivitu, schopnost prudce se nadchnout, suchou věcnost a v posledku humor, byť hrubozrnný a někdy mírně mechanický. Plus jeden unikátní rys – nic ji nepřekvapí.
Všechno bere jako ložený fakt, na rozdíl od tebe.
S úpornou pravidelností se probíráš posloupností nedávných událostí. Už to divně zbrklé stěhování: odkud se vynořil JUDr. Lemiš Jurgis, aby tě vykýbloval? Jak s tím souvisí Karlík Palma, co se z téhle divné hůrky odstěhoval přesně včas, abys ji mohl obsadit? Na čí popud se ti ozval, že je kvartýr volný? Kde sehnal číslo, když jste spolu pět let nemluvili? Jak to, že to má od té adresy Merxbauerka pět minut autem? Nepřipomíná to předem naplánovaný harmonogram?
Rašna a uslintaný stařec v jeepu – co chtějí? Nehráblo ti už? Nejsi obětí montážní představy? Sugesce, mrtvičky, nutkavé poruchy mozku? Rozvíjející se psychózy? Není to všechno haluz?
Zažils už kameny, do kterých jsi zabořil ruku po předloktí. I to byla skutečnost, byť podpořená alkaloidy. Ale ta ruka v tom šutru byla – vidělo ji všech osm zúčastněných. Zažils mluvící stromy, pomatence vyvolávající démony, defragmentaci ega. Úplné odpoutání, posléze návrat. Realita vyvěrá z tebe, to přece víš.
„Umo?“ řekneš zkusmo.
„Copak?“ opáčí.
„Nemáš hlad?“
„Neznám přece hlad.“
„A žízeň?“
„Ó, dala bych si wild turkey – máme?“
Naléváš jí i sobě.
Montážní představa v protějším fotelu upíjí alkohol, češe si hřebenem vlasy a vejrá oknem na mraky.
„Umo?“ řekneš.
„Co?“
„Jsi to ty?“
„Jsem,“ opáčí a odhodí chumlík vyčesaných žíní na koberec.
24.11.2016
