Habsburkové čili budování občanské společnosti v českých zemích
Ivo Cerman
Současné jednostranné preferování soudobých dějin utvrdilo představu, že geneze demokratických idejí u nás začíná až se vznikem první republiky. Ve skutečnosti však počátky klíčových institucí současné politické kultury sa- hají už do doby vlády domu habsbursko-lotrinského. Právě tehdy u nás začíná právní pozitivismus, mění se konstelace státu, církve a společnosti a vznikají masová média. Víc v knize Habsburkové, která vychází ve dnech 100. výročí úmrtí císaře Františka Josefa I.
ukázka z úvodu editora knihy Ivo Cermana:
Podíváme-li se na propracovanou symboliku památníku Marie Terezie ve Vídni, zjistíme, že přehledně vyjadřuje výsledky proměn, kterými prošla habsburská monarchie od osvícenských reforem až po vznik konstituční monarchie. Kuriózní na tomto pomníku je, že do doby tereziánských reforem uměle přesazuje hodnoty rakouského liberalismu 19. století.
Vznešená panovnice má na hlavě imaginární diadém, v levé ruce třímá žezlo a na klíně jí leží pragmatická sankce. Pravici má napřaženou vstříc k poddaným. Její diadém je vymyšlen tak, aby svým vzhledem nestranil žádnému z národů monarchie, ani nikoho neurazil. Je to pokus o jakousi politickou korektnost v období vášnivých nacionalistických bojů, které však doba Marie Terezie neznala. Úhledně srolovaná pragmatická sankce má symbolizovat ústavu a vyjadřovat, že moderní panovník už nevládne z Boží milosti, nýbrž na základě konstituce a sociálního konsenzu. I toto pojetí monarchie však bylo době Marie Terezie cizí. Výběr státníků, kteří stojí pod tereziánským trůnem, vychází z národnostního klíče tak, aby zde byly rovnoměrně zastoupeny obě části dualistické monarchie, která však vznikla až v roce 1867. Ačkoliv mezi nimi vidíme i sochy osvícenců Martiniho a Sonnenfelse, oba právníci zde stojí spíše jako postavy politických dějin, a ne jako autoři knih o přirozeném právu a politické vědě, které už v v této době nikdo nečetl. V jednom je však třeba dát tvůrcům památníku za pravdu: Marie Terezie možná nebyla matkou konstituční monarchie, ale určitě byla matkou, z jejíhož lůna vzešla habsbursko-lotrinská dynastie, která od té doby vládla v rakouské monarchii. Době vlády dynastie habsbursko-lotrinské (1740–1918) je také věnována následující kniha.
Na druhou stranu bychom měli památník respektovat jako autentické vyjádření lidí žijících na sklonku této epochy. Autor symbolického programu, historik Alfred von Arneth, i dobové komentáře v novinách potvrzují, že pro rakouské liberály nebyla tereziánská epocha jen dobou, kdy se změnilo jméno vládnoucí dynastie. Pro ně to byl počátek zásadní přeměny vztahu panovníka,státu, církve a společnosti. Rozhodli-li se spojit osvícenské reformy s pozitivními hodnotami svojí současnosti, dávali tím najevo, že mezi obojím vidí určitou spojitost. Dokazují to rovněž ozdobné reliéfy po stranách památníku, které vůbec nezobrazují bitevní scény, nýbrž reformní činnost. Konkrétně připomínají modernizaci státní správy, pokrok věd a podporu umění.
Od dějin národa k dějinám společnosti
Pro nás Čechy je tento úhel pohledu neobvyklý, protože zdůrazňuje kontinuitu tam, kde my ji nevidíme. Naše diskontinuitní vidění této epochy je deformováno národním pojetím dějin, které nás nutilo vidět moderní české dějiny jako sérii katastrof a nových začátků. K této „sklerotické koncepci“ dějin přispěl nepochybně i rozšířený zvyk psát politické dějiny jako sérii „faktů“, která se řetězí na chronologické šňůře bez ohledu na to, zda při tom historik náhodou zcela neopustil sledované téma. Je například obvyklé, že v učebnicích a syntézách se mluví o církevních dějinách v době Josefa II., ale o tom, co se dělo s církví a náboženstvím na konci 19. století se už mlčí. Podobně je tomu se vzděláním, které je zpravidla zmiňováno jen v souvislosti se zavedením povinné školní docházky. A dokonce i se státem, protože soustředění na české národní obrození vedlo k tomu, že po vylíčení tereziánských a josef ínských reforem státní správy se místo vývoje státu sledují boje za prosazení češtiny ve veřejném životě. Často se takové skákání z tématu na téma omlouvá tím, že historik vybírá jen to, co je důležité. Ale zeptejme se: pro co důležité?
Český obraz této epochy připomíná jakýsi skanzen „faktů“, která byla důležitá pro rekonstrukci dějin česky mluvícího obyvatelstva. To se projevuje silně třeba v dějinách žurnalistiky, jež jsou deformovány úzce vymezeným zájmem o česky psaná periodika a boje o češtinu. Udělat si celkový obraz o vývoji novin v českých zemích v celém období 1740 až 1918 je na základě česky psané historiografie nemožné. V 19. století byly takto pojaté „národní“ dějiny nové a užitečné, ale pro orientaci v problémech soudobé občanské společnosti nám už mnoho nepomohou. Myslím, že v posledních letech jsme si nedostatky našeho historického povědomí mohli uvědomit zvláště palčivě, protože politický život v České republice před nás postavil řadu problémů, které mají historickou dimenzi, ale národovecky pojaté dějiny nám nepomohly se v nich zorientovat. Namátkou zmiňme spor o restituci církevního majetku, debatu o obraně státní suverenity v integrované Evropě, obviňování Čechů
z malých zkušeností s multikulturalitou nebo zavrhování politických stran a parlamentního státu ve prospěch jakési přímé demokracie. Snadný úspěch nacionalistického strašení, které jsme zažili v době prezidentských voleb roku 2013, názorně ukázal, že s politickým uvažováním „Masarykova národa“ je to mnohem horší než jsme si mysleli. Pro zodpovězení těchto nových otázek, které před nás klade život v demokracii, však nestačí věřit v „cosi nad námi“, je třeba vyvinout jisté pracovní úsilí, bez něhož nezjistíme relevantní historická
fakta ani jejich vzájemné souvislosti. Objevení nových relevantních faktů, souvisejících s dnešní občanskou společností, a objasnění jejich vzájemných souvislostí by mělo být úkolem
moderního politického dějepisectví, které uplatňujeme v této knize. Chceme zde totiž přejít od negativní kritiky národoveckého pojetí českých dějin k pozitivnímu výkladu, který pojme dějiny této epochy tak, aby to bylo smysluplné pro dnešní dobu. Národovecké pojetí by mělo být nahrazeno výkladem,jenž lidem přiblíží historii jevů, které byly důležité pro vznikání občanské
společnosti v českých zemích. Skutečně si myslím, že je to potřeba. Považme, že třeba o bitvě na Bílé hoře slyšel každý vzdělaný Čech, ale málokdo ví, která ústava u nás poprvé garantovala občanská práva. Podobně je to třeba s otázkou, odkdy mají volební právo ženy? Odkdy u nás směli volit Romové? Navíc současné jednostranné preferování soudobých dějin utvrdilo představu, že geneze demokratických idejí u nás začíná až se vznikem první republiky.
Ve skutečnosti však počátky klíčových institucí současné politické kultury sahají už do doby vlády domu habsbursko-lotrinského. Právě tehdy u nás začíná právní pozitivismus, mění se konstelace státu, církve a společnosti a vznikají masová média. Proto jsem se rozhodl, že se naše kniha zaměří spíše na vznikání těchto klíčových institucí moderní politické kultury, a ne na soukromé životy Habsburků. Panovníky z rodu habsbursko-lotrinského jsme do našeho
výkladu začlenili prostřednictvím důsledně sledované historie českých korunovací v celém období 1740 až 1918. Ačkoliv teoreticky vládli členové arcidomu stále monarchii, stala se královská i císařská korunovace v průběhu této epochy kontroverzním tématem. Sledujeme-li tuto otázku důsledně i v případě panovníků, kteří korunovaci odmítali, odhaluje to poněkud nečekané změny v politické kultuře této doby.
